|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vše začalo jednoho ponurého říjnového rána. Jako každý den i dnes jsem po osmé hodině vyšel na ulici. Vždy zde byl už čilý ruch - auta svištěla ze strany na stranu, chodci pospíchali neznámo kam a potulující se pes žebral něco k snědku od stánkových prodejců. Vždy, když jsem toho psa uviděl, měl jsem pocit, že ho znám nekonečně dlouho. Ty známe, velké, hnědé oči. Ten výraz ve "tváři". Už jsem ho prostě někde viděl.za posledních pět let nebylo dne, abych tu jeho známou tvář nespatřil.
Několikrát jsem si pohrával s představou, že si svého neznámého přítele vezmu domů, dám mu najíst, umyji ho... To bych ale nesměl mít za ženu Annu. Zvířata přímo nenáviděla a tak jsem byl od svatby postupně nucen vzdát se párečku křečků, jednoho pavouka, vycvičeného morčete a nakonec i tichých, nenáročných rybiček. A tak jsem svého přítele vždy jen pozdravil ve svých myšlenkách a odkráčel do zaměstnání.
Tam jsem si znovu a znovu vyčítal, že jsem tak snadno ovlivnitelný a poddajný Anně. Stejně už nám to spolu neklapalo. Dvacetileté, bezdětné manželství se na našem vztahu nepřehlédnutelně podepsalo. Manželství plné výčitek, hádek, pláče. Raději jsem se po práci zavíral do pracovny a čekal až Anna usne. Bylo to tak lepší. Alespoň jsem si to myslel.
Přátele jsem skoro neměl, byl jsem spíše samotář a ženy? Ty už mi také nic neříkaly. Asi jsem ztratil to libido, nebo jak se tomu říká.
Tak jsme spolu s Annou a vlastně vedle sebe žili několik let. Nějak jsem si na tento život už zvykl a ani se mi nechtělo na něm něco měnit.
Toho říjnového rána, když jsem ráno čekal na tramvaj, se to stalo. Nikdy jsem si lidí kolem sebe nevšímal, byli mi jak se říká jedno. Ale právě ten den jsem se rozhlédl kolem sebe. Uviděl jsem tu nejkrásnější lidskou bytost jakou si jen dokážete představit. Líbila se mi moc. O to horší bylo moje uvědomění si, že se nejedná o ženu, nýbrž o muže.
Mě, muži táhnoucímu na padesát se libí - prosím - Muž! ne to není možné..Rychle jsem sklopil hlavu a snažil si urovnat myšlenky.
Jsem přeci dvacet let ženatý, mám ženu se kterou sice nemám děti, ale mám takový pocit že to bude tím, že je neplodná. Nikdy jsme o tom nemluvili a já bych jí to stejně nikdy neřekl. Nechci ji ranit.
Ale zpět. Celý den jsem byl z tohoto zjištění rozrušený a snad i sám na sebe naštvaný. Neříkám že jsem snad homosexuál, ale určitě patřím ke konzervativně založené části lidstva a jen zalíbení v druhém pohlaví ve mě způsobovalo výbuch a rozhořčení nad sebou samým. V těchto chvílích jsem se nenáviděl.
Časem jsem na své neblahé zjištění zapomněl a dál jsem si vcelku spokojeně žil ten svůj samotářský život. Anna už nebývala skoro doma, pořád pracovala. Alespoň to mi tedy tvrdila. Neměl jsem tušení co vlastně dělá, a popravdě řečeno bylo mi to vlastně jedno.
A bylo jaro. Snad po dlouhé době slunečné počasí mě přimělo zajít si sednout do parku a pokochat se tou krásou. Miloval jsem ty chvíle ticha, samoty a souznění s přírodou. Často jsem takto vyrážel do přírody. Ať už v kterémkoliv ročním období. Vždy se našlo místo, kde bylo právě v tento čas nejkrásněji.
Toho dne, byl myslím čtvrtek, jsem si tedy vyšel do parku, který je jen pár kroků od mého domu. Je to asi tak pět set metrů. Tam jsem se posadil na lavičku s nejhezčím výhledem a začal rozjímat. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, vím jen že už se začalo smrákat. Někdy v tu dobu se mě zeptal neznámý muž, zda si může přisednout. No dobrá řekl jsem si, jednou za čas není lidská společnost k zahození. Svolil jsem tedy a když jsem se poprvé na toho muže podíval..
Všechno kolem se jakoby najednou zastavilo. Byl jsem jen já a on. Pohled do jeho očí..utopil bych se v nich kdybych mohl. Snažil jsem se odtrhnout svůj pohled,a leč se mi to podařilo , neznámý sám stále znovu vyhledával pohled můj. Nemohl jsem to vydržet. Utekl jsem jako zloděj. Zloděj, který se stydí. Strašně moc. ano styděl jsem se za sebe, styděl jsem se znovu a zase za své myšlenky, touhy. Ano tento muž mě přitahoval, velmi fyzicky přitahoval.
V tu chvíli jsem se opět nenáviděl. Tak jako snad ještě nikdy předtím. Nebyl jsem schopen a ani jsem nechtěl být schopen smířit se s tímto faktem. Mám přece manželku! Ach..jak chabá výmluva já vím...
Za několik dní, jsem na to místo šel zase. A ať mi to bylo sebe protivnější, tajně jsem doufal, že toho muže znovu uvidím.Seděl jsem jako na jehlách ale minuty, hodiny plynuly a já zůstával stále sám. Už už jsem se zvedal k odchodu domů. Najednou se tu objevil. Zase mnou projel ten pocit jako minule. Jako bychom byli samotni snad v celém vesmíru.
Tentokrát jsme tam spolu seděli dlouho, hodně dlouho. Seděli jsme vedle sebe, mlčky. Cítil jsem, že i on má rád, když je kolem ticho. Byl to pro mě největší zážitek za posledních několik let.
Takto jsme za sebou chodili obden. Na naši lavičku. Cítil jsem se a choval se..jako bych byl zamilovaný. Ano jako tehdy když jsem se kdysi dávno, před více jak pětadvaceti lety zamiloval do Anny.
Zprvu jsem se nemohl sám se sebou vypořádat, nechtěl jsem za ním chodit, ale přece jen jsem znovu a znovu odcházel, abych viděl zase ty jeho oči, a vůbec jeho celého. Byl jsem jako rozpolcená osobnost, jedna půlka chtěla toto druhá pravý opak.
Většinou jsme spolu sedávali a naslouchali ptačímu zpěvu. Málokdy jsme spolu prohodili pár slůvek. Nemuseli jsme spolu mluvit. Prostě jsme všechno cítili.
Po pár měsících, na mě Anna ráno při snídani promluvila."Musím s tebou mluvit Richarde.", řekla. Tato věta mi od dětství naháněla hrůzu. Neměl jsem ji rád. Měl jsem z ní husí kůži. A ona to věděla. Snad mi to dělala schválně.
Čekal jsem co se bude dít. Po sáhodlouhém monologu jsem se dozvěděl že má drahá žena má přítele, prý už dva roky a chce se nechat rozvést. Dříve jsem si myslel, že něco takového se mi nemůže stát, a když, tak to pro mě bude neuvěřitelný šok, ze kterého se snad nikdy nevzpamatuji.
V tu chvíli mi to však bylo jedno. Opravdu. Dokonce jsem snad byl rád že odchází. Stejně jsme spolu měli společné snad jen už příjmení. Raisovi. Jak pěkně to zní že? Idyla našeho vztahu se rozpustila jako pára nad hrncem. A nakonec jsme byli oba rádi, že jsi jdeme každý svou vlastní cestou.
Anna si po pronesené řeči sbalila své věci a prý nadobro odkráčela vstříc nové budoucnosti.
Chvíli jsem jen tak seděl u kávy, pohroužen do svých myšlenek. Tak a je to. Jsem volný. Tato představa se mi začínala pozvolna líbit. Zase jsem byl svobodný. Ze všeho nejdřív jsem svůj byt naplnil opět křečky, pavoukem, morčetem a párem rybiček. Samečků.
Ten večer jsem pozval svého přítele (tak jsem ho sám nazýval už delší dobu, ačkoliv jeho skutečné jméno bylo Karel) k sobě domů. Po tak dlouhé době jsme byli spolu poprvé úplně sami a poprvé jsme si dlouho, dlouho povídali. Zprvu všeobecně, potom o knihách, filmech.. Skončili jsem u nás.
Oba dva jsme věděli, že se milujeme. Oba dva jsme se s tímto faktem prali. Ale ani jeden z nás se toho druhého nechtěl vzdát. A tak jsme se rozhodli to zkusit.
Dnes už je to deset let. Oba spolu stárneme. Milujeme se. Ctíme se. Pomáháme si. Snášíme okolí. Je to pro nás oba strašně těžké, lidé jsou zlí. Ale jsme spolu šťastní, tak co? To je přece hlavní.
|
|
|
