|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Na začátku stál nápad natočit sérii televizních příběhů, inspirovaných osudy lidi, jimž byla z různých důvodů v posledních letech udělena prezidentská milost. Téma se ale ukázalo být natolik silným, že nakonec přešlo na plátna kin. Jeho prvním výsledkem je celovečerní film Václav, natočený Jiřím Vejdělkem podle scénáře Marka Epsteina.
Ústřední postavou je mírně mentálně opožděný čtyřicátník, který žije s maminkou na vesnici a pracuje v místním zemědělském družstvu. Pokud tedy pracuje, protože více než práce ho láká střílet pro zábavu z pušky nebo túrovat motorku. Vesničané snášejí jeho výstřelky tu s větším, tu s menším skřípěním zubů, přesto přítomnost „obecního blázna“ dokáží tolerovat. Dokud Václav v naivní touze pomoci obdivované ženě nepostřelí vlastního bratra. Skončí ve vězení a zbaven bezpečí vesnice a blízkosti maminky chátrá…
Hlavního hrdinu ztvárnil Ivan Trojan, a jeho umírněný projev se naproto liší od všeho, na co jsme od představitelů psychicky opožděných postav zvyklí. Ostatně, lehká mozková reatrdace, kterou má hrdina trpět, znamená, že postižený se zastaví přibližně na úrovni dvanáctiletého dítěte. Trojanův Václav tedy mluví a chová se vcelku normálně, jen není schopen pochopit složitější věci a občas provádí vylomeniny, jejichž následky si neuvědomuje. (Na druhou stranu myšlenka, že nejspíš neumí číst, je trochu mimo, dvanáctiletí už běžně čtou tlusté knihy.) Hercův výkon však patří rozhodně k největším kladům filmu.
Velmi přesvědčivá je rovněž Emília Vášáryová ve střízlivě pojaté roli hrdinovy matky, ustarané venkovské ženy, které věříme každý povzdech. Možná trochu nešikovným tahem je na druhou stranu obsazení čerstých třicátníků do rolí rodičů dospívajících dětí; platí to zejména u Jana Budaře, který má na úlohu otce hned dvou třináctiletých chlapců ještě dost času.
Větší problém ale spočívá v něčem jiném. Hlavní dějová linie, která vychází ze skutečnosti, je dostatečně nosná a silná. Horší je to s vedlejšími příběhy, které působí značně vykonstruovaně. Zejména to platí o krkolomné zápletce se ženou, do níž se Václav platonicky zamiluje, ale na kterou si dělá nároky jeho mladší bratr, sám ženatý, protože její dospívající nemanželský syn je jeho. Dosti nereálně působí také postava někdejšího udavače (Jiří Lábus), který kdysi zavinil uvěznění a potažmo smrt Václavova otce, ale který se nyní v roli starosty svědomitě snaží žehlit hrdinovy průšvihy.
Na filmu je také trochu znát, že se jedná o téma určené původně do televize. Příběh je viditelně natahován, rozšiřován o nové a nové epizody, které neukazují nic jiného než Václavu dětinskost a problémy, které vesnici působí.
Je to o to větší škoda, že ve chvíli, kdy se drama vystupňuje a Václav je konfrontován s následky svých činů, film vlastně končí. Konec je velice rychlý, přímo „useknutý“, přestože divák by se rád o hrdinovi, se kterým se naučil soucítit, dozvěděl ještě trochu víc…
|
|
|