Noc utkaná z nitek strachu

uniká ze spárů bolavých snů,

odlétá na křídlech hvězdného prachu,

propadá sítem vzkříšených dnů.

Chvostem už nabírá mladý jarní chlad

a hvězdy mžikají,

brání se,

z pavučin temna v šat spletený hrad

prvním provázkem světla

zraní se.

Jak z chmurných myšlenek kdyby hnětla

to těsto hutné dravé krásy

a jako hrdla když vzlykají,

jako když stínají zralé klasy,

tak uniká hříšného vzdechu stín,

tak roztíná vedví se horlivý klín,

tak slza kane

a s krví se spíjí,

zemdlené noci srdce roztrhané

divokým křikem v spáči se svíjí.

Třepotem netopýřích křídel

slévá se hrotů mohutný proud,

v umrlčím těle zlý oheň plane,

bílý kat se rozpřáhne v poslední soud.

Jak jen těm kaskádám vřídel,

jak jen jim hříšnost zakázat,

když jako vánek hebký,

jako překypující krásy sad,

zní nám z bezduchých úst lebky

prokletých nočních hlasů hlad?