ztratila (Občasný) - 25.2.2008 > Hrdý>
Všichni se snažíme zachytit něco svýho. Nějakou věc, která nám přijde zajímavá nebo důležitá – aniž tušíme, zda to tak budou vnímat i ostatní. Může jít o vztah, pocit, příběh... Ve výsledku můžou být jen dobrý a špatný texty – bez ohledu na to, zda jsou autentistický nebo fiktivní.
Já autenticismus uznávám. Rozkrývat sebe chce odvahu. Můžeme si říct, že to je příliš afektovaný a banální, ale co pak (podle tebe třeba) je to správný, hodnotný? Mám ráda příběh, co má začátek, střed a konec. Na všech součástkách (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) netrvám. Nemám ráda vetchý příběhy, prostřednictvím nichž se autor snaží čtenáři ozřejmit, že Vídeň není Madrid a že středě předchází úterý, zatímco čtvrtek teprve následuje, což bychom si mohli rozebrat z pohledu fyziky i filozofie. Samozřejmě i takto dobrý příběh může být dokonalá fikce.
Tenhle text má hodně společného s poslední tvorbou zkrváka. Mladí básníci píšou prózu. Nejen v kontextu Totemu se snažím vnímat jejich texty jen jako texty, nezkoumám jejich genezi a pozadí, protože se bez toho myslím obejdu. Nezajímá mě, do jaké míry to je vymyšlený a do jaké míry je to popsáním skutečnosti. I zaznamenání skutečnosti v beletrii je její interpretací. Ale tohle je mi o něco bližší, zdá se mi, že kalais není taková slovní ekvibrilistka jako zkrvák (a sporé momenty, kdy se o to pokouší, mě tahají za uši), ale dokáže přesněji, silněji než on pojmenovat konkrétní věci a vyprávět je: umístit je do prostoru a času prózy, kdy nejsou jen slovními obraty. Pokud píše o stole, já cítím pord rukama dřevo a umakart. Taková ta malinko přepjatá snaha „jsem teď u tepu literatury, píšu prózu“ je asi u obou a u obou je v pořádku, protože žádný geniální, úžasný, vypsaný a neomylný spisovatel z nebe nespadl.