Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 27.12.
Žaneta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
pod čarou
Autor: Ozka (Občasný) - publikováno 19.2.2008 (12:45:25)

Oblíct, vyčistit zuby, učesat... všechny ty naučené pohyby, které teď najednou dělají problémy. Pohled do zrcadla na bílou tvář a kruhy pod očima. Najít občanku a kartičku zdravotní pojišťovny. Nádech a první vratké kroky ze dveří.


Tátův úsměv, pohled do zrcadla ve výtahu, úsměv vylouděný zbytečným pocitem štěstí z puntíkované mikiny – hned za ním úšklebek za svou povrchnost. Vylézt z výtahu. Hlava zatím celkem ok, záda taky, nohy a ruce bolí jako po vysokohorském vejšlapu. Vnímání smradu v panelákové chodbě. Otevření dveří a první závany čerstvého vzduchu, pohrávání větru s vlasy. Nejisté kroky. Předsouvat jednu nohu před druhou. Trochu pomaleji než je obvyklé. Otec zpomaluje.

Vlezu do auta. Zakloním hlavu a koukám kolem – jako vždy celkem mrtvo. Jen jedna postava v seprané černé mikině kráčející nejspíš směr „Modrák“.


„Jak se tam vlastně dostaneme? To asi budu muset jet kolem úřadu.“

„Jo.“ má unavená odpověď.

Někde za třetí zatáčkou mě napadá, že to možná nebyl až tak dobrý nápad začít chodit už dneska. Přece jen mi ještě celý den nebylo dobře a bolest hlavy je ještě celkem silná.

Jak tak jedeme po Holoubkovské, začínají blikat lampy až se nakonec rozzáří v celé své kráse. Pak ještě pár odboček a jsme u bývalé mateřské školy. Výstup z auta a pomalé posunování do čekárny praktického lékaře.


„Dobrý den.“

„Dobrý večer.“ „Dobrý večer.“ zazní jako ozvěna několik spolučekajících hlasů.

Sednu si doprostřed jedné ze sedaček. Táta se posadí vedle mě. Jsem tak nějak chvíli pyšná na to, že je můj otec. Je krásný, vysoký, trochu prošedivělý od neustálých starostí - vypadá moudře a trochu unaveně. Čekáme až vyjde sestra. Zatím se dá bolest hlavy celkem snést.


Po pár minutách mi začíná být horko a tak si svlékám puntíkovanou. Táta něco povídá. Snažím se reagovat, ale už vím, že je to špatný. Hlava začíná neskutečně bolet. Mhouřím oči, protahuju si ruce a nohy a kroutím krkem. Táta pořád povídá. Připadá mi neskutečné, že už tenhle stav trvá šestý den a i když je to lepší než ten první, tak pořád nechápu proč vlastně. Vyjde sestřička, skoro si mě nevšimne, vnutím jí kartičku zdravotní pojišťovny a jdu si zase sednout.


Táta chvíli mlčí. Zavírám úplně oči. Po chvíli si položím hlavu na jeho rameno. Mám strašnou chuť si lehnout. Táta zas něco povídá. Mezitím vyjde paní z ordinace a místo ní hned vejde pán. Zas zavřené oči.


„Je to lepší, když máš opřenou hlavu?“

„Jo.“

„A vzala sis dneska prášek? Kolik jich máš brát? Dva.“

„Tati, to je ibáč, ten by se asi neměl brát jako lentilky... Ne, nevzala, bylo mi celkem dobře.“

„Ale to nesmíš.“

Nesmím? Proč? Nechtělo se mi už ptát se nahlas. Zavřít oči a snažit se překonat bolest, proti které není úniku.


„Ehm. Promiňte.“ řekne paní s velkým červeným batohem naproti.

Otevřu oči a zjistím, že kouká na mě.

„Ano?“ zeptám se.

„Když Vás tak vidím – mám jít teď na řadu, nechcete si to vyměnit?“

„To by bylo od Vás moc laskavé. Děkuji.“ odpovím jako moje prababička před padesáti léty. Netuším, kde se to ve mně vzalo.


Je pět minut po šesté a z ordinace vychází pán. Automaticky se zvedám a jdu do ordinace za světlem – jako do tunelu, jinak nic nevidím.

„Dobrý den.“ pípnu u dveří, vrazím doktorce do ruky Propouštěcí zprávu z nemocnice.

„Dobrý, dobrý.“ zamračí se doktorka. Kouká do zprávy. Neví, co se mnou.

„Takže se to nepotvrdilo, máte postpunkční syndrom, no co vlastně ode mě chcete? Studujete nebo pracujete?“

„Studuju.“

„Takže nějaký potvrzení, že? No, dáme Vám Výměnný list.“ po následujícím oznámení se ještě ptá, co bylo v nemocnici a že jsem si asi ten postpunkční syndrom náležitě užila. Nijak to nekomentuju. V průvodní zprávě je i doporučení psychiatrického vyšetření.

Vysvětluju své řezné rány na ruce a říkám, že chodím k psychologovi. Nabízí mi psychiatra a antidepresiva. Připadne mi trochu jako dealer na ulici. Představím si ji s mastnými vlasy a křiváku. Odpovídám, že psycholog stačí.

Jak tak píše doporučení na endokrinologické vyšetření a vysvětluje mi na co je vlastně kortizol dobrý, vnínám každý úder psacího stroje jako pletací jehlici probodávající mi mozek.

Dostanu tři nové papíry a zpátky kartičku zdravotní pojišťovny. Zvedám se.

U dveří se trochu otočím. „Nashledanou.“

„Nashledanou.“ odpoví sestra, uklízí mou složku mezi ostatní.

„Nashledanou.“ řekne doktorka a usrkne si z velkého hrnku kávy.


Po otevření dveří se se svým tunelovým viděním sunu k východu. Táta popobíhá za mnou.

„Nashledanou.“ mumlám lidem v čekárně, ale ozvěny už neslyším.


„Strašně mě bolí hlava, tati.“

„Je ti špatně?“

„Jo. Pojďme rychle.“ řeknu a po třech krocích škytnu.


Před autem přemýšlím jestli radši nejít pěšky, protože pozvracet tátovi jeho nové auto by asi nebylo nejlepší. Nakonec nasedám. V rádiu hraje: „Sweet home Alabama...“, ale táta to utne a já to chci pustit, protože tu písničku mám ráda. Jenže pak už tam je jiná a tak to vypíná.

Cestu nějak nevnímám. Vidím jen černo.


Vylézám z auta a škytám. Vím, že je to už naprosto blbý, a že zase budu zvracet. Snažím se na to nemyslet.


Vejdu do výtahu. Leknu se odrazu v zrcadle. Táta říká, že bolest nikdy nikomu na kráse nepřidá.


Otevírá byt. Vcházím, snažím se rozuzlovat tkaničky. Nejde to. Při dalším předklonu se mi udělá blbě a už jen utíkám na záchod a odklápím prkýnko. Nával slin a pak první záchvat zvracení. Druhý... Oběd a výborný grep odchází z těla ne zrovna tradiční cestou. Je mi blbě, chvěju se, brečím, vztekám.


Umývám a vyplachuju pusu, snažím se vysmrkat to, co mi do nosu vlítlo při zvracení. Je to nechutné, je mi ze sebe špatně. Chce se mi lehnout a usnout a hlavně nevidět svou tvář. Jsem špinavá, jsem odporná a hlavně hrozně unavená.


Z postele slyším povídání za dveřma – táta s mámou nadávají na svou práci.

Přemýšlím jak jim pomoct. Pracují kvůli mně. Mohla bych přestat chodit do školy a najít si práci. Jim by to podstatně ubralo starostí. Jenže mi zbývá už „jen“ rok. Další varianty nějak nevidím moc reálně.

Trochu usínám a slyším jak táta cosi křičí. Pak křičí máma.

Přijde máma a dá mi napít.

Povídá. Říkám jí, že ji mám moc ráda a ona mi dá pusu a řekne, že ona mě má taky ráda.

Zase trochu usínám a při probouzení slyším jak se baví o mně.


„To kdybych věděl, že jí bude tak špatně, tak jí tam neberu.“

Ještě pár útržků.


Matýsek tu kouká smutně na pootevřené dveře a nechápe, proč mu je nikdo neotevře tak, aby mohl bez problémů projít. Je už starej a mrzutej. Potom už jen sladké sny.



Poznámky k tomuto příspěvku
J.K. Olešínský (Občasný) - 19.2.2008 > vtáhlo mě to, výstižný
<reagovat 
 Ozka (Občasný) - 19.2.2008 > J.K. Olešínský> dík za komentář
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 28.6.2009 > Jj, hezký a jak to dopadlo?
Doporučil 
<reagovat 
 Ozka (Občasný) - 29.6.2009 > Lamarski> co přesně máš na mysli? :)
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 29.6.2009 > Ozka> po zdravotní stránce... opravdu mě to zaujalo, protože to není takové uvzdychané, sebelítostné, ale civilní a pěkné.
<reagovat 
 Ozka (Občasný) - 29.6.2009 > Lamarski> jj už je to v pořádku :) a jsem ráda, že to zaujalo, byl to jeden asi z nejsilnějších zážitků, co jsem v tu dobu měla
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 30.6.2009 >
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter