Sedím u počítače, blond vlasy, proužkovaná pětibarevná flanelová košile, pod ní rudé triko s límečkem a od pasu kraťasy, hnědé a volné, pak ponožky vlněný bílý v pantoflích černých kožených, v teplotě pokoje mého až 30°C a kapičky potu stékajícího po zádech a hrudi a čele a stehnech a ticho jen moucha na monitoru bzučí a větráček mého PC vrní, jsem sám na sebe nepotěšený a suchý, v prostorech několika hledám, tápám, bloudím rozličnost a světlost přijímám jen tak, jak tu jsem otevřený a po neznámém hladový, a Ty čteš a hlavou kroutíš, nechápeš, cvok jen další, píše asi jen bezmyšlenkovitě výjádřit se chce ale ani hlavu nebo patu nemá to, jen jakési vnitřní poselství mého já, tvořícího si názor i na tento výtvor, slátaninu prostě blbost. Můj drahý čtenáři, člověče, jestliže jsi došel až jsem, tak Ti upřimně gratuluji, že jsi se trpělivě prokousal téměř ke konci a děkuji Ti za Tvůj drahý čas strávený četbou mého myšlenkového výstřiku protože já, já se prostě potřeboval jen vykecat.