|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Proč jsme s Romanem ve při.
Aneb co mě vede k tomu, abych měl pochybnosti nad obsahem Romanových textů
Když jsem poprvé na Totemu četl Romanovy příspěvky, nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Co nám prostředkuje? Jsou to Božské síly nebo pouhý přelud? Názor jsem si nevytvořil hned a stálo mě to dost osobního zapojení. Vždyť jeho tvrzení, že všichni křesťané, kteří neprožívají a nemluví s Bohem pomocí chanellingu, jsou mimo, mne zasáhlo u kořene. Začal jsem to zkoumat.
Zkoumat něco v oboru víry a Božího zjevení je věc obtížná. Nelze verifikovat (jinak by se víra stavila na roveň vědy, čímž by už asi nepotřebovala Boží milost), falzifikovat je však také obtížné (Boha nelze vyvrátit, z pohledu křesťana mu ani nemůžu upřít moc mluvit k lidem tak jak on sám chce – třeba channellingem). Zvolil jsem cestu, která nedokáže ani nevyvrátí, jestli je Roman prostředníkem Božské síly nebo obětí přeludu vyprodukovaného neprozkoumaným podvědomím člověka. Pouze se pokusím poukázat na kontext jeho pozice, vztah ke křesťanské zvěsti a problémy jeho vlastních tvrzení.
Co myslím slovem „kontext“?
Roman není jediný svého druhu, může úspěšně poukázat na linii jeho předchůdců, kteří patří do rámce dějin křesťanství, hrají určitou roli. Jakou? Co nám může napovědět je ještě hlubší hledání kořenů, těch dávnějších kořenů. Mystikové, na které se Roman odvolává, stojí na poli, kde se setkává kultura židokřesťanská s kulturou helénskou. Kde dříve najdeme texty popisující zážitky podobné těm Romanovým? V Jeruzalémě nebo v Athénách?
Když jsem zkoumal tyto proudy, našel jsem mystickou zkušenost ani ne tak v Bibli, jako spíše u Parmenida, Platóna (Egil Wyller ve své knize Pozdní Platón vykládá spisy po Ústavě na základě Platónova mystického zážitku), raného Aristotela, přes mnohé další i u Plotína. Shodneme se na tom, že když se člověk ponoří do sebe, tak tam cosi najde. I spisy těchto myslitelů se však mohou a nemusí vykládat mysticky. Dávám přednost tomu, abychom se slepě neochudili o jejich přínos pro filosofii a celkové vnímání světa (i to nemystické). Pomohli vytvořit jazyk, kterým se dorozumívala a ještě dorozumívá naše kultura. Zdědili jsme pojmosloví, metody poznávání, také jistý optimismus, že věci jsou nám poznatelné, touhu najít počátek – arché.
Bible přemýšlí jinak. Uvedu příklad. Učedníci se ptají Ježíše (J 9), kdo zhřešil, že člověk, který je před nimi, je ochrnutý. On sám nebo jeho rodiče? Učedníci čekají odpověď „protože“, ale Ježíš odpovídá „aby“: „Aby se na něm zjevily skutky Boží“. Tedy neodpovídá na otázku po počátku, ale odpovídá na otázku cíle. V mém článku o přístupu k Bibli jsem se pokusil ukázat, jak zpráva o stvoření není odpovědí na otázku „jak se to stalo a co je nehybným základem“, ale spíše „jaká je pozice člověka před Bohem“ a kam to vede. Touha po poznání, které nám dle hadových slov slibuje „budete jako Bohové“ je ukázána jako mylná, falešná. Připomenu i ono místo v Pavlově listu, které už jsme s Romanem komentovali u jiného článku. 1 Kor 13, 8-13. Roman v tom textu vidí vyjádření optimismu ohledně poznání a jeho důležitost na tomto světě, já naopak pesimismus a zdůvodnění nedůležitosti a pomíjitelnosti poznání na tomto světě. Je teď na čtenáři, aby posoudil, kdo spíše navazuje na tradici biblickou a kdo na řeckou. To, že cílem je navázat na biblickou, je snad jasné. Ježíš se narodil v Betlémě a ne v Athénách.
Nicméně, když se křesťanství šířilo, šířilo se především do světa, který mluvil jazykem antiky. Tak bylo nuceno svůj jazyk přizpůsobit, udělat srozumitelným pro ty, kteří neznali Mojžíše a Izaiáše, ale znali Aristorela a Platóna. Bylo však třeba přizpůsobit pouze jazyk a ne nauku, což se podařilo pouze částečně. Takovým příkladem je Augustin. Věděl, že Platónovo rozpomínání je s Biblí nesourodé, tak je nepoužil. Plotínův obraz emanace Jednoho mu však pomohl pochopit, že existují i jiné roviny než hmotný svět a přizpůsobil ho křesťanství. Problém vidím v tom, že Augustin si potřeboval dosadit řecké představy tam, kde se Biblické pojetí záměrně nesnažilo dávat jakékoli odpovědi. Narážím například na obraz podstaty Boha, který je v Bibli zakázáno si tvořit, helénská linie ho však bez ustání hledala. Snažím se především naznačit, že se nepohybujeme na rovině věcných nesourodností, ale na základní rovině různých směrů myšlení. Podobné slučování směrů nastalo i v oblasti zbožnosti a života z víry.
Vraťme se k Romanovi. Prozatím jsem naznačil, že kořeny, ze kterých nevědomky čerpá, vidím v Řecku, s čímž se pojí rozdílnost způsobu myšlení i prožívání. Nyní se asi pustím na tenký led, když zkusím odpovědět na Romanovu otázku „Jak je možné, že vidím to, co vidím, že zažívám to, co zažívám?“ Nebudu odpovídat proto, abych někomu vrhnul do obličeje tu konečnou nezvratitelnou pravdu. Tu totiž nemám šanci najít. Chci jen ukázat, že v rámci Romanových nauk a sdělení tato otázka není argumentem, proč by měly jeho prožitky mít nutně božský původ.
Položím provokativní otázku: Není to vše jen fantazie podvědomí? Už jsem připustil, že člověk při hlubokém ponoření do sebe něco vidí. Do jaké míry se v tom však uplatňují zaryté představy jeho samého? Není on sám (nebo ten, kdo ho při meditaci vede) nevědomky kouzelníkem vlastní halucinace? Můžeme o tom soudit jen z náznaků.
S Romanem jsem se osobně setkal mluvil s ním o těchto věcech. Vyprávěl, jak byl průvodcem člověka prožívajícího meditaci. Ptal se ho tehdy na různé věci, radil mu volat rozličné prvky. Nakonec poradil, aby zavolal Boha. Dotyčný tak učinil a sdělil to slovy ve smyslu: vidím přicházet postavu muže. Byl to zřejmě jeden z Romanových raných pokusů o komunikaci s Božskými silami.
Přivedlo mě to na myšlenku, do jaké míry onen člověk viděl Boha jako postavu muže právě proto, že tato představa v něm byla zakořeněná hlouběji než ostatní? Roman poskytl takových náznaků více. Když prý přečetl knihu Jak prožívat Boha a porovnal s vlastní zkušeností, došle k závěru, že autor knihy Boha nikdy neprožil. Čím to je, že dotyčný si to myslel, ale Roman to zavrhuje? Bylo zajímavé poslouchat, když komentoval výsledky buddhistický meditací v tom smyslu, že jsou na dobré cestě, jenom nevidí tak hluboko jako on. A když se prý někomu podaří vidět tu pravdu, jakou vidí Roman, tak to neprojde přes buddhistickou cenzuru.
Přijde mi však vcelku logické, že buddhističtí mnichové v meditacích nevidí hierarchii JHWH, IHS, INRI a Boha Otce, jak jí můžete najít na Romanových stránkách. Jejich prožitky však zajímavě zapadají do kontextu jejich vlastní kultury. Tenhle problém by si zasloužil hlubší prozkoumání, kterého však teď nejsem schopen.
Po tomto stručném nástinu položím zjevně šílenou otázku: Do jaké míry viděl Parmenides kouli právě proto, že hledal něco dokonalého a neměnného? Do jaké míry nalezl Plotínos ve svém nitru princip emanece Jednoho právě proto, že hledal něco neměnného, co však je schopno být základem světu? Proč Platón v 7. listě píše, že nejvyšší poznání je nesdělitelné, protože by ho všichni měli za blázna? Do jaké míry viděli středověcí mystikové Boha právě proto, že hledali Boha křesťanského? Do jaké míry rozvíjí Roman znalost božských dimenzí právě proto, že je poslán směrem, který určila středověká mystika? Kdyby to takto fungovalo, křesťanská mystika by nebyla nic proti ničemu. Ti, kteří k víře potřebují důkaz se ponoří do sebe a tam s Božím požehnáním najdou prožitkem jistotu, že jejich víra je pravá. Ale nesmělo by se to přehnat ani míchat s nekřesťanskými vlivy.
Vysvětlení, které se nám zde nabízí je však příliš snadné, než aby mohlo být plně pravdivé. Sám si nemyslím, že to je konečné řešení, ale je nutné je vzít v úvahu například z následujícího důvodu: Se změněnými stavy pracuje i Scientologická (Dianetická) psychoterapie. (jestli chcete o této pseudovědecké sektě vědět více, obraťte se na „Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů“, brožur mají dost J) Co je principem dianetických metod? Problémy a psychické bloky, které nás dnes trápí jsou důsledkem nějakého traumatu z minulosti, často z minulých životů. Člověk je ve změněném stavu veden k tomu, aby se rozpomínal na dávná traumata – například že byl v pravěku jako ústřice vyvržen příbojem na souš a vyschnul – a po rozpomenutí je vyřešil. Nemusí se to týkat minulých životů, můžou to být věci z dětství. Například nějaké trauma z věku 2 let. Klient se rozpomíná, je veden, problém v podvědomí vyřeší. Když však začne srovnávat to, jak se na věc rozpomenul ve změněném stavu vědomí s tím, jak na událost vzpomínají rodiče nebo ti, co byli tenkrát při tom, najde propastné rozdíly. Jenže toho člověka už nikdo nepřesvědčí, že jeho verze je pouhým výplodem fantazie jeho podvědomí. Dianetičtí psychoterapeuti jsou takto schopni vsugerovat lidem nenávist jejich vlastních příbuzných a tak ve svůj prospěch rozbíjet rodiny a společenství.
Berte to jako příklad toho, jak velký prostor je při změněných stavech pro sugesci. To však nutně neznamená, že je to Romanův případ. Jen je to další věc, která utváří můj pohled na tuto problematiku.
Hned zpočátku jsem uvedl, že problém nemám šanci vyřešit, pouze poukážu na rozpory. Položil jsem Romanovi několikrát otázku, jak rozpozná, že jeho vidění nejsou přelud. Uvedu odpověď, kterou jsem dostal v různých verzích:
"prožívám Dokonalost, Věčnost, Nekonečnost, Lásku, Péči, Tvořivost, Moudrost, Vševědoucnost a Dokonalost. To jsou atributy jen Boha.“
Můj další dotaz zněl, jak může obyčejný člověk s jistotou rozpoznat, co je pravá dokonalost, moudrost atd. Odpověď:
„kdepak, tam nejsou žádné lidské představy hochu, tam je to jasné jako houska na krámě, ostatně řada svatých zažila totéž... vůbec to nechápeš,,
Celé se to rozšířilo mojí otázkou, jaký je Romanův názor na Ďábla, odpověď:
„Ano, existuje, existují i všechny dualismy“
Další otázka byla podobná jako ty předchozí: Jak tedy rozpoznáš, že nadpřirozené jevy provázející téma channellingu nejsou od Ďábla? (těžko zde použít „po ovoci poznáte je“, Romanovu práci tolik neznám, nicméně popis mystického přerodu jeho známého, který je uveden na Romanových stránkách se mi moc nelíbil – ale to nic neznamená) Odpověď:
„Kolikrát jsem již odpovídal na podobné dotazy! Odpovídám stejně - prožívám Dokonalost, Věčnost, Nekonečnost, Lásku, Péči, Tvořivost, Moudrost, Vševědoucnost a Dokonalost. To jsou atributy jen Boha. Pak. Mým hlavním Učitelem je Kristus. Jak bych mohl pak být pod satanem???“
Takový kolotoč otázek a odpovědí by se mezi mnou a Romanem mohl točit jen co nám Pán tohoto časného světa dovolí J . Přesvědčilo mě to však o tom, že Romanovou jedinou reflexí je uznání síly prožitku. Ten je tak silný, že se nedá vyvrátit. Jak jste si asi všimli, nemohu být úspěšný ani pomocí biblických argumentů. Roman je přesvědčen, že nejde proti Bibli: „Používám ji jako verifikaci“ V tuhle chvíli je snad jasnější, proč jsem si dal tu práci s prvním oddílem tohoto článku. Romanův a můj směr přemýšlení, ze kterého k Bibli přistupujeme, je tak rozdílný, že nám ohánění se veršíky nepomůže. Snad pokaždé mě vyvede z míry, když Roman použije pohled, který mu skýtá channelling na cokoli, co v Bibli najde. Začíná to názorem, že celá Bible je psána jako výsledek channellingových rozhovorů s Bohem, končí to bezpodmínečným vyžadováním prožitku při výkladu epištol a Zjevení. Průvodním jevem je odmítání literárně kritických metod, což člověka v posledu o mnohé ochuzuje. Jestli jste pozorně četli první odstavec, tak už víte, že mi na tom všem nejvíce vadí cpaní středověkého mystického pohledu (většinově poznamenaného řeckým myšlením) do spisů psaných židovskou mentalitou.
Tímto jsem postavil otazníky nad Romanovu vnitřní reflexi = prožitek + určitý způsob pochopení Bible. Kdo si kdy zkusil s Romanem diskutovat, velice brzy zjistil, že vnější reflexe, která by zde mohla pomoci, je naprosto přehlušena jeho silou přesvědčení, jeho vědomím, že on (na rozdíl od nás) mluví s Bohem a proto my mu nemáme co nabídnout. To je to, co mi připadá nebezpečné. Když si totiž dám dohromady předchozí motivy, docházím k závěru, že Romanovi nezbývá než slepě věřit, že jeho zjevení je pravé. Můžete namítnout, že já sám také věřím slepě – bez důkazu, vždyť jsem to i přiznal. Jenže já jsem si své slepoty vědom, jsem si vědom i rozdílu v myšlení, jaký dělá víra mezi těmi, kdo ji mají a těmi, kdo ji nemají. Roman se však neukázal býti schopen ve svých příspěvcích tuto propast reflektovat, proto jeho práce na Totemu vychází spíše naprázdno.
Neodpustím si exkurz do biblistiky, kterému však přikládám pouze vedlejší význam: Jedním ze znaků „pravověří“ – způsob, kterým církev bojovala proti gnozi, manicheismu, doketismu a podobným herezím, je důraz na totožnost starozákonního Boha s novozákonním Bohem. A s tím má Roman (podobně jako Tau.benedictus) problém. To vidíte na jeho božských hierarchiích nebo např. na této citaci:
„a ty máš nějaké vysvětlení? To by mě zajímalo. Církev ho pokud vím sama nemá, neví, kde je v NZ JHWH. V zásadních otázkách se s biblí neliším“.
Pravdu má Roman v tom, že JHWH v NZ není. Pozapomněl však na to, že SZ je psán hebrejsky a NZ řecky. A řecké "(kyrios) ho Theos" vcelku dobře odpovídá hebrejskému Elóhím, které je v SZ statisticky přibližně stejně časté jako JHWH. Komu se zdá, že se tito liší vlastnostmi, ať čte Pavlovy epištoly. Dal si tam dost záležet, aby vysvětlil, že Bůh je tentýž, jen cesta se otevírá nová.
Následující argument píšu, abych ušetřil Romanovi práci. Dříve nebo později by mi ho předhodil:
1 Korintským 2:
12 „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha,
13 abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.
14 Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.
15 Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.
16 Vždyť `kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat?´ My však mysl Kristovu máme.“
Snad se ptáte, proč to píšu, vždyť jsem si tím sám podřezal větev !?! Chci tím však vyjádřit, že soudit Romana mi nepřísluší a celý článek jsem psal proto, abych vysvětlil svoje myšlenky ohledně diskusí s ním. Jestli se však Roman tohoto textu opravdu chytne a odsoudí tím moje příspěvky stylem: „je to všechno jasné, už v Bibli je psáno, že mě nikdo nepřijme a nepochopí tak, jako nepřijali Ježíše“, mně je potom moc, moc podezřelé, že by Božská moudrost plýtvala energií na čtenáře Totemu, kteří stejně nemají šanci pochopit.
Bible je psána jazykem vcelku srozumitelným a evangelium není jen tajemnou hádankou pro vyvolené. Chápu, že z vnějšího pohledu na církve toto moc zřetelné není, ale kdo žije uvnitř, ví, že se o Písmu mluví a co to znamená dar Ducha „učit“. Jestli si Roman myslí, že tam ty vyšší pravdy chybí a že on je ten vyvolený, který je má prostředkovat, tak ignoruje důvod, proč takové texty už v samotné Bibli nejsou. Ne vše se dá napsat a ne vše se dá lidem vnutit. Měnění srdcí je práce Boží.
Jedinou nabízenou „verifikací“ obsahu tohoto článku budiž to, že jsem ho psal upřímně.
|
|
|