|
|
|
| |
PODIVUHODNÉ VÁNOCE
Co takhle si přečíst (jestli se ovšem k tomu donutíte) nějaký veselý příběh týkající se vánoc. Tak tady je:
Začalo to 22.prosince brzy ráno. Vše zatím probíhalo normálně. S bratrem jsme se museli vrhnout na každoroční úklid našeho pokoje, protože všechny uklízečky, co ten menší nepořádek viděly, raději utekly domů a tam se schovaly pod stůl. Mamka dopékala poslední kousky cukroví a sem tam taky něco poklidila nebo přemístila. A v neposlední řadě taťka, který na sebe vzal opět funkci „hlavy rodiny“, na nás všechny přísným okem dohlížel.
Další den ráno doprovodili taťku domů kapr a opice. S bratrem jsme se radovali, ale mamka moc velkou radost neměla. Asi se jí nelíbila ta opička nebo co. Potom, co se mamka trochu uklidnila, jsme vynesli z našeho neosvětleného temného sklepa umělohmotnou vanu. Tu pro malé děti. Napustili jsme do ní vodu a vypustili kapra na okružní plavbu vanou. Jenomže asi za pouhou hodinu jsem zjistil, že tato vana není dostatečně velká pro našeho tříkilového kapříka (mezi námi, dosud nedovedu pochopit, jaký fyzikální vzoreček jsem pro to použil a už vůbec nevím, kde jsem ho sebral, protože se ztěží vyznám ve slabikáři natož pak v matematickofyzikálních tabulkách). Ale dál. I přes velké máminy protesty a tátovo ještě opilecké řvaní jsem kapra přemístil do našeho bazénu na zahradě.
Nastal Štědrý den. Doma jako obvykle zmatek a chaos. K tomu všemu si mamča pustila Chaozz. Každých deset minut jsem se šel nadýchat ven čerstvého vzduchu, protože mě z toho všeho příšerně bolela hlava. Taťka hledal dobře ukrytou paličku na maso po mamčině úklidu. Nakonec se musel spokojit s pouhým pětikilovým kladivem, s kterým pak vyrazil statečně do koupelny. Jakmile jsem zahlíd hlavu rodiny s kladivem, popadl jsem lahvičku éteru a kapesník a vydal se za ním. Proč? O minulých vánocích tatík minul svůj cíl a dopadlo to tenkrát moc špatně.
Ovšem po příchodu do koupelny se stala zlá věc. Kapr plaval břichem nahoru a asi po hodinovém bádání jsme zjistili, že kapr leknul. Doteť nevíme proč a jak. „Ale co teď?“ ozvala se mamča. Na tuto otázku jsem znal bleskurychlou odpověď. „Půjdu a něco seženu.“ Popadl jsem bundu a z domu jsem vypadnul rychleji než teplouš (promiňte, homosexuál) z vojenské základny. Venku byla docela zima (asi mínus třicet stupňů Celsia). Rychlostí šneka jsem se doplazil až na náměstí, kde zrovna probíhal poslední výprodej kaprů. Přišel jsem zrovna včas, protože měli už jenom dva poslední. Jednoho jsem vylovil a utíkal směrem k sladkému domovu. Asi po sto metrech jsem si vzpomněl, že jsem toho kapra ještě nezaplatil. Ale nevšímal jsem si řvoucího prodavače a utíkal jsem dál.
Doma mě mamča pochválila. Kapra hned táta s bráchou zpracovali a udělali z něj řízky. Během večeře se nic zvláštního nestalo, až na to, že taťkovi uvízla kost v krku. Ale po příjezdu z pohotovosti jsme v klidu pokračovali dál ve večeři. Po snězení kapra jsme společně odkráčeli ke stromečku. Dorazili jsme právě včas, protože stromek začal od zapálených svíček hořet. Stromek jsme rychle ztrhli na zem a začali hasit. Jenomže než jsme mohli stihnout uhasit náš stromeček, chytnul i koberec. Nakonec po uhašení obývacího pokoje jsme zjistili konečné škody. Zkráceně, v obýváku zbyly ohořelé čtyři stěny a uprostřed zachráněná sedačka. „No co“ řekl jsem „alespoň máme na čem sedět.“ V tu chvíli někomu asi zřejmě došly nervy a já pocítil na mé šíji bolest. Probral jsem se až na nemocničním lůžku. To, co se odehrálo mezi tím, si už bohužel nepamatuji.
Tak, to byla taková veselejší historka z vánoc. Ale moc bych ji nikomu nepřál. Tak a teď už všichni spát!
|
|
|