I.

Padlé myšlenky se recyklují v déšť

Co jsem zemi dal

teď mi vrací

Manifestace hrdinský činů

Prolínající se s kapkami potu

Začínají kvést

II. 

A vím, že musím

sametové tváře klamavých pocitů

k nebi obrátit

Nebudu je nosit sám

Tak sestup z nebe a smiluj se nad krutostí

svého počínání

III.

z nečinnosti vlastních mechanizmů

zanechávám v zemi stopu

kterou nikdo nemá právo smazat

z laskavosti k sobě samému

jdu dál

IV.

zatoulané hříchy moci

opěvujeme honosnými slavnostmi

které samy skončí dřív než začnou

aby nepodali falešných depeší

co přetrvávají na úpatích naší směšné mysli

V.

neseme hrdě prapor zapáchající křivdou

nepoznaných okamžiků radosti

kdy srdce svírá krásná bolest

od pocitu starosti

kdy pláč se v zlato mění

brní celé tělo a tají se vám dech

 VI.

tělo jako zrezlí řetěz zadírá se na ozubeném kole

chátrající zvonice poblíž hranic s poctivostí

božích služebníků pracujících v dole

jako řetěz, který rozpojí se v půlce

aby byl opraven sponkou z vlasů choré ženy

žijící v údolí nahých vět