A možná ani není vraná
ta tma
jen stmín uvnitř
nás
Syn jatečních
tětiv v půlkruhu Jaspy
psím ostřím
očůrává stromy, aby
stáhnul z nich
kůži
a prostřel jí zem
až vidličný déšť
noži
zaštěká z listí
Tmí
na všem rty
a kam až slaná
šustiví
pak
s fouknutím strašáci
odlivu pole
z moll do hrnců
chřastí
po stébelných stěžních
aby napnuli
k nebi
vrabčí plachty
Neboj, to neskřípou naše srdce
to jen poklopce
popelnic
tlučou nám o závod
jak uvnitř slov listnatý
vítr
honí se s osudem
v rozepři větví
kmeny
kokrhají, že prý ví, kam lodě
po trolejích
ve vysokém napětí peří
a když
omítky na vzdech oklované
i stíny táhnou
na jih
vítěz panuje nahý po celý sníh
Vlčí v šípci toulci
rudé
po hvězdách se
potají
z nich chmýří nitky
kůstky zbude
co je vran jaru
roztají
Čoklíky čenichy
pachy lamp
majáky
značkovat ulici
spi, a nebo
vdechni popílky
korábů světla
motýlem
zhasni
můrou se staň
Ze tmy o kaštan žebřík
a špruslemi dolů
Jakube!
vzhůru mi nikdy padat
už
nebudem
Hadroví maškaři zkouření
muškáty
až stébla jak chůdy
z plic v přemrzlé květy
tají
na balkony
proskletých bytostí sídlišť
kape nebe
a rty
slintají obrazy satelitních
ptáků
signály ztracených
tam
uvnitř
proplouvají
stíny
z dřezů do vnitřností zimy
kde Orion
v pet - lahvích na sny
skřepotá
lógr s pomletými světly
a bůhví
proč voní,
jakoby
betonové vlny usínaly v moři
Z pálenic andělé křídla
v pánu
od slívy svatí
páteří kření
se
křemílčí
až stíny žihadelní zda
mít
vůbec strach
světla bramborových
smrtí
Kapříci polníčci
z řek
na máry
větví
že v kádi strach
ploutvá
nůž
žábrák do šupin
nesním
Je lež sádlo a karmín
nebe
vepřové nachy
dědků
báby ze škvarků
tmu
vařekují :
už nikdy sviť sever !
ale
vyřízneš-li srdce
hory
krákají hvězdám o cestě
I stromy mají oči
kůroví
v havraním můří
že čas lišaj
paví
je
lemován křídami
a pak
až větve upaží
k spát
noci požehnej listím
A lít olovo
kančí
se vzpouzet ze rtů
měst
tichem revoluci
tančit
ať ne víc
to tmám na protest
|