|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Už jsem zase sama doma. Přemýšlím… Mám to udělat nebo ne. Kamarádka mi to vymlouvá. Nedám na ni chci to udělat, nevydržím už v tomhle světě.
Musím jet za Santou. Chci vidět jeho soby, skřítky, co mu pomáhají balit dárky. Musím si sbalit něco teplého, abych nenastydla. Malé myšky nesmí nastydnout nebo umřou. Stejně nemám co komu odkázat tak můžu. Nemám už ani kousek svého sýra. Nemám ani pelíšek, musím jet.
Brr, venku je zima. Málem na mě někdo šlápl. Kudy se na pól dostanu? Budu se muset někoho zeptat. Kocoura se zeptat nemůžu, ten se semnou už nebaví. Zeptám se Lízy. Musím na druhou stranu města.
Líza neví, byla to moje jediná naděje. Musím si poradit sama. Zkusím to stokou, třeba se tam do Vánoc dostanu.
Líza jde semnou, budu si mít s kým povídat. Došly jsme společně za potkanečkou Žofinkou. Nechala nás u sebe přespat a dala nám kousek svého oblíbeného sýra Romadur. Sice moc nevoní, ale jeho fantastická chuť, když uzraje se nedá s ničím srovnat. Vydaly jsme se tedy se skromnými zásobami na cestu.
Prošly celým městem, utíkaly před zlou kočkou. Ale spřátelily se i s hodnými zvířátky. Cestovaly lodí, kde je v lodní kuchyni našel kuchař a vyhodil je ven z lodi. Myšičkám byla zima, topily se…
Probudily se až na zvláštním místě, bylo tam horko a krásně. Líza uviděla nějaké zvíře- byl to sob.
Byly jsme ty nejšťastnější myšičky na světě. Ale kde je Santa? Nikde nebyl. Sobi nám řekli, že si Santa koupil nové a lepší a ty staré opustil.
Myšičky po sobím vyprávění na Santu zanevřely. Zůstaly se soby a šťastně žili všichni dohromady.
|
|
|