Nikdo ji nebude mít
/skica/
V hale zvonil telefon.
Di seděla v proutěném křesle a přes nohy na stole koukala oknem na skálu, která byla porostlá zelenožlutými listy. Kouřila cigaretu, palcem si odhrnovala ofinu z očí a hřbetem ruky si setřela ze spánku pot. Stopka přidrzlých rtů vyfoukla kouř, který vytryskl v kotouči, rozepjal se nad ní v oblaku, pak zvolna ubýval a rozplýval se.
Telefon mezitím zmlknul.
Di se protáhla a sebrala ručník přehozený přes opěradlo a došla k vestavěné skříni, o níž před tím opřela tenisovou raketu. Vytáhla ze skříně letní šaty a vydala se směrem ke koupelně.
Když nakračovala do schodů, telefon se rozdrnčel znovu. Di se nakvašeně otočila, podívala se mým směrem a nakonec se rozhodla telefon zvednout.
"Evo? Tady Alfonso. Promiň, jestli ruším, chtěl jsem se tě zeptat, jestli je všechno v pořádku. Jsi tam?"
Di se na mě zkoumavě podívala a zdálo se, jako by se pohrdlivě usmála. Byla v tom trocha rozkoše. Jako by ten úsměv říkal, že teď má navrch.
"Hele, pane Mitchele, máma tu neni."
"Ach, to seš ty, Di?" Hlas v telefonu zjihnul.
"Na jaký číslo myslíte, že voláte? Neni vejkend, ještě je určitě v práci." Na slovu určitě si dala teda záležet.
"Ano, to by měla, Di. Jenže jsem ji tu dneska nezastihl a už je pět..." ozvalo se ze sluchátka.
"Tak tady neni, nashle, pane Mitchele," řekla Di.
"Počkej!"
"Mám něco vyřídit?"
"Ne, ne... já jen, když už spolu mluvíme..."
"Di se zhluboka nadechla. Já nevím, pane Mitchele, pokaždý, když spolu mluvíme, většinou to nikam nevede."
"To si opravdu myslíš, Di?"
"Jo. Myslim."
V telefonu se rozhostilo mlčení.
"Tak co máte na srdci?"
"No, víš, Di... to od tebe není pěkné, tohle říkat..."
"No dobrá, dobrá, tak chcete mi něco," řekla a otočila oči v sloup.
"Chtěl jsem se zeptat... Nevšimla sis náhodou, jakou měla včera máma náladu? Neříkala něco…?"
Di udělal grimasu, jako že hodně přemýšlí.
"Eeee. Ne."
"No tak, Di…"
"Nevím, proč, normální asi… jako náladu."
Telefon zmlknul.
Di se během hovoru opřela rukou v bok. Po všech stránkách teď vypadala jako panovačná ženská, která hubuje manželovi. Ta dospěláckost sice působila trochu komicky, trochu jako nadsázka, ale bylo to přesně to, co jsem na ní obdivoval, tuhle šaškovskou pózu.
Začalo mě to zajímat. Vstal jsem z křesla a popošel jsem k ní, abych líp slyšel.
"Víš, jde o to, že jsme se včera s tvojí mámou nepohodli…"
"Ano...?"
Stoupl jsem si za ní, neuhnula. Zahával jsem, došlo mi, že by to mohl být okamžik poznání. Co by se stalo, kdybych… Přitiskl jsem se k ní a objal ji.
"Ne nepohodli, to ne, prostě jsme si v něčem neporozuměli a já doufám, že je všechno v pořádku. Víš, to se dospělým lidem stává... a já jako nadřízený tvé mámy si moc vážím toho, co pro nás dělá a nerad bych, aby to... aby si tvoje máma myslela něco jiného... víš zkrátka, co chci říct...?"
Di se ironicky uchechtla. Bavilo ji, jak s ní mluví jako s dítětem, a zároveň ji to popuzovalo. Stiskla mi pevně ruku, kterou jsem se ji nesměle hladil po břiše, znehybněla ji, abych ji už hladit nemohl.
"No to se opravdu lidem občas stává, když si spolu zatrkaj, pane Mitchele, a přitom není jasný co dál," vpálila do sluchátka. Ticho na druhé straně bylo zarážející. Zastyděl jsem se. Představoval jsem si, jak pan Mitchel zbrunátněl, možná, že má co dělat, aby to s ním neseklo. Di ještě chvíli silně tiskla moji ruku, náhlé vzrušení z její blízkosti ze mě vyprchávalo a už jsem ani nebyl zvědavý, co ji pan Mitchel odpoví, protože stisk začínal bolet. Pokusil jsem se vymanit, Di sevření povolila, ale zároveň mi zatahala za prst. Pak mou dlaň přikryla svojí a posunula ji k mému překvapení ke klínu.
"Tak... to sis snad mohla odpustit, tuhle větu..." vykoktal pan Mitchel a snažil se skrýt svoje rozčilení. "Di, až přijde máma, tak jí řekni, že jsem volal a ať mi třeba zavolá, nebo já se ozvu, ano?"
"A vážně myslíte, že bude chtít?"
"Di, zlatíčko, chápu, že jsi v tom problematickém věku a to tě vcelku i omlouvá, ale..."
"A co vás omlouvá před vaší ženou? Taky věk?"
"Di... Radši zavěsím. Měj se..."
"Chcípák," řekla, když to pan Mitchel položil. "Vsadím se, že se z toho teď nervově zhroutí. Chlapi jsou takoví padavkové…"
Tak už to bývá, někdo je v sedle a někoho z něho právě vyhodili, pomyslel jsem si, když jsem palcem uvízl za spodním dílu plavek. Di zaklonila hlavu, opřela se o mě a pozorovala zšedlý strop. Jenže teď, když se mi odevzdala, jsem nevěděl, co dál... Byl jsem jí blíž než kdykoli predtím a Di mě musela cítit na stehně; na druhou stranu mi pokračování téhle situace připadalo nemožné. Chvíli jsme tak ještě stáli, jako divné sousoší, pak vzala mou ruku a svěsila ji podél těla, zadívala se mi zkoumavě do očí a jako by se nic nestalo, vydala se opět ke koupelně.
"Jestli se pak budeš chtít taky vysprchovat," zvolala suše cestou, "ručník je ve skříni."
Zůstal jsem tam stát uprostřed místnosti jak solný sloup. Pak v zámku zachrastily klíče. Do místnosti vešla Dianina máma s aktovkou a nákupní taškou. Ahoj, usmála se na mě. Ten úsměv jsem znal, byl to úsměv, jakým mámy častují „kamarády“ svých dcer. Je v něm vždycky buď naděje nebo otázka. Nebo skrytá nostalgie. "Kde je Di?" zeptala se. "Ve sprše..." odpověděl jsem, a zatímco Dianina máma vykládala nákup z tašek, přehrával jsem si celou milostnou situaci dokola, až jednom úzkostlivém v detailu mého palce za Dianinými plavkami se její máma rázem napřímila a zahleděla se mým směrem s nevyslovenou otázkou. Uvědomil jsem si své vzuršení a rychle zkřížil ruce.
"Vy jste tu kouřili?" Podíval jsem se tam, kam se také dívala ona: v popelníku za mnou zůstala típnutá cigareta. Snažil jsem se nepropadnout zmatku, i když myslím, že jsem trochu zrudnul.
"To já," poznamenal jsem.
"Aha..." odpověděla Dianina máma, už se tolik neusmívala a dál vykládala nákup.
"Nevěděl jsem, že to bude vadit," omluvil jsem se, protože jsem nevěděl, co jiného říct, a pomalu se chystal k odchodu. |