|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Na poslední celovečerní film talentované režisérky Alice Nellis jsme dlouho čekali. Autorka snímků Ene Bene a Výlet se věnovala především divadlu a marně se snažila zrealizovat scénář snímku Anna. Až za pomoci Jana Svěráka, který se tentokrát, jak sám říká, „po Spielbergově způsobu“ rozhodl plnit roli producenta, se režisérce podařilo zrealizovat jiný svůj námět.
Film, jehož pracovní (a velmi výstižný, ale komerčně nedostatečně lákavý) název zněl Právě dnes, vypráví o jediném jarním dni v životě Julie, překladatelky ve středním věku. Ta se ocitne v opravdu svízelné situaci: dvacetileté manželství už ji příliš neuspokojuje, dospívající dcera jí začíná unikat; na druhé straně cítí, že vyhasíná i její vztah k milenci, se kterým je ovšem těhotná. Z náhlého popudu se rozhodne, že si koupí klavír, přestože na něj už leta nehrála. A tím rozjíždí sérii nejrůznějších setkání se známými i neznámými lidmi, schůzek plánovaných i neplánovaných, aby si na konci dne snad přece jen uvědomila, kam a ke komu patří…
Alice Nellis, která je sama sobě scénáristkou, dovede dobře postihnout řetěz denních událostí, které provázejí její hrdinku. Funkčním způsobem tu dokáže využít i drobností, jakými jsou odtažení auta, setkání s revizorem nebo nefunkční platební karta. Umí dobře napsat vtipné dialogy, jako je ten u gynekologa v podání Miroslava Krobota, který se zřejmě stává oblíbeným hercem malých figurek. „Na dítě nejste tak stará…ale mladá taky ne,“ říká doktor, aby pak prohlídku ukončil ve smyslu: „Na to, abyste se dokázala sama rozhodnout, jste stará dost!“ Humor tady, na rozdíl od předchozích filmů tvůrkyně, vyplývá spíše ze situací, je spontánnější, ale uvolňující.
Několikrát použije režisérka klasických klišé – hrdinka se dozví zásadní věc o svém manželovi nechtěně, když se ho zeptá na něco jiného, když někdo vyleze na pyramidu z krabic, musí spadnout atd. Opravdu „filmové“ je také neustálé setkávání se postav během jediného dne; nic z toho ovšem příliš nevadí, protože se jí podařilo napsat přesvědčivou hrdinku v uvěřitelné situaci.
Zásluhu na tom má samozřejmě také Iva Bittová, která výborně rozehrává svou postavu ve zlomové životní situaci: chvílemi už působí jako unavená stárnoucí žena, jindy má v sobě zase až dívčí rozvernost a energii. Mimořádné jsou zejména scény s její filmovou dcerou Marthou Issovou. Herečka, téměř o deset let starší než její sedmnáctiletá hrdinka, byla zřejmě obsazena především podle typu, protože se Bittové dost podobá. V jejich společných scénách ale dokáží obě herečky vyvolat přímo hmatatelnou atmosféru důvěry, až má divák pocit, že se opravdu dívá na matku a dceru. Karel Roden v roli manžela je tentokrát nebývale uměřený, klidný v gestech i slovním projevu, ukazuje, že ani postava submisivního muže mu není vzdálená.
Opravdovým účastníkem příběhu je tady kamera Ramúnase Greičiuse, sledující hrdinčiny kroky a dotvářející její nálady. Často je tu využito i záběrů na město seshora (ty režíroval Jan Svěrák), dodávajících Praze zvláštní půvab především večer, když se rozsvítí světla. A v několika málo záblescích hrdinčiných představ, kdy začínají postavy na plátně náhle na pár okamžiků tančit, dosahuje opravdu okouzlujícího efektu.
Původní hudbu k filmu složila skupina Buty, více v hlavě ale nejspíš zůstanou čtenářům melodie americké zpěvačky Niny Simone, kterou hlavní hrdinka poslouchá.
Určité nebezpečí Tajností může spočívat v tom, že osloví spíš ženy než muže. Ale i muži mohou možná diky nim torchu lépe proniknout do ženské psychiky…
|
|
|