Centrem jihovýchodního cípu Spojených Států Amerických je Georgia, vyslovovaná “Džordža”, s hrdým názvem The Peachtree State a hlavním městem Atlantou. Přestože je Georgia pupíkem nejjižnějšího jihu ve smyslu opovržlivých historických zkazek, pomluv a pohrdání ze strany zbytku Ameriky, kdo jednou Georgii projede skrz naskrz křížem krážem, nikdy se tam nepřestane vracet, tak moc se mu jižanský dialekt (a nejen ten) dostane pod kůži. Pestrobarevnou směskou nejrůznějších etnických skupin, národnostních menšin a gayů je příkladně tolerantní hlavní město Georgie - již zmiňovaná Atlanta. Metropole, které se v roce 1886 stala rodištěm Coca-Coly, v průběhu dalších let domovem tisíců studentů devatenácti univerzit a v roce 1996 dějištěm Olympijských her, leží na úpatí Apalačského pohoří v nedohledném moři lesů. Vylezete-li na místní dominantu - oblý kamenný masiv hrdě zvaný Stone Mountain (Kamenná Hora), nabídne se vám pohled na záplavu lesů s několika jezery a na obzoru se rýsujícími mrakodrapy. Přímo středem Atlanty protéká Chattahoochee River vytékající z poblíž ležícího jezera Lanier s až neuvěřitelně čistou vodou. Jižně od Atlanty, takřka až u hranic s Floridou, se rozkládá bažinatá oblast s jedinečnými druhy živočichů - aligátory,oborvské želvy a hady nevyjímaje - zvaná Okefenokee Swamp. Východní hranicí je členité pobřeží omývané Atlantikem se spoustou starobylých městeček. Nejstarším sídlem Georgie vůbec je Savannah, ležící na hranici s Jižní Carolinou, s překrásnými dobovými domky a vilkami. Za zmínku stojí i nejvýchodnější bod Georgie - Tybee Island, ostrůvek s pevninou spojený mostem, pyšnící se starou vojenskou pevností a majákem. Ani sever Georgie není v porovnání se zbytkem země nudný. Pár mil na sever od Atlanty se do tisíce metrů nad mořem mírně vlní již zmíněné lesnaté Appalachian Mountains, které se táhnou severovýchodně až kamsi nad New York. Mimo přemnožené zvířeny, která je zajímavá především pro lovce, skrývají Apalačské Hory desítky bezpečně nebezpečných offroadových trailů - zkrátka toho pravého pro nás - Offroaďáky:-)

NORTH-EAST (SEVEROVÝCHOD)

Náš první výlet vedl na severovýchod od Atlanty. Z Atlanty jsme vyrazili první říjnovou sobotu brzy po probuzení, což při našem tamním životním rytmu představovalo asi desátou hodinu. Do Jeepa jsme zabalili stan, spacáky, nějaké ty Americké ňamky, vodu a návod, jak najít ATV (All Terain Vehicle) či ORV (Off Road Vehicle) trail v lesích a horách kdesi u hranic s Jižní Carolinou. Po dálnici číslo osmdesát pět jsme uháněli směrem na severovýchod a pochvalovali si překrásný, teploučký a slunečný místní podzim. Listí už pomalinku chytalo tu správnou, červeno-zlato-hnědou barvu, ale podle domorodců bude ještě dlouho trvat, než tu nastane “Fall peak”, čili vrchol podzimu, který si všichni Američané na doporučení Slečny Počasí z televize jezdí fotografovat. Asi po hodince a půl jsme dorazili do Toccoa city, které bylo prvním klíčovým místem pro náš další postup. “Šumavskou” krajinkou jsme na dané křižovatce odbočili přímo k severu a čekali s očima na šťopkách na nenápadnou cedulku upozorňující na odbočku k trailu. Šťastně jsme ji nalezli, odbočili a lesní cestou se dostali k štěrkovému parkovišti, kde k našemu velkému překvapení odpočívala samá velká auta - s přívěsy!!! Také slibně vypadající cestička mizící v hloubi lesa se nám zdála nějaká úzká.... Když se náhle z lesního porostu vyřítil maniak na čtyřkolce, bylo vše jasné. Dlouhý seznam místních ATV trailů nám byl na houby, all terain vehicle je totiž pouze čtyřkolka do šíře asi metru čtyřiceti...Tak tedy - ATV nebrat!

Popojeli jsme. Odbočili jsme k západu, projeli městečko Clarkesville čítající asi šest obyvatel a dostali se do pravého Amerického kýče, vesničky rádoby alpské, Helen. Obrovský barevný plakát upozorňoval na “Original Austria Fest” se spoustou skvělé muziky a piva, který se měl konat následující víkend. Přiznám se, že jsme si oddychli. Z celé Helen nás nejvíce zaujal indiánský krámek s nádhernými, ale velmi drahými indiánskými šperky, bubínky, amulety a jinými nezbytnými doplňky původních obyvatel těchto končin - Cherokeezů. Cesta do Blairsville, kde se měl nacházet další trail, se stočila lehce k severu a táhla nás skvěle klopenými serpentýnami na nejvyšší kopec Georgie - Brasstown Bald (1549 m.n.m.). Blairsville - malé městečko, či spíše obydlená křižovatka s kostelem, pumpou a potravinovým krámkem, leželo na druhé straně kopce a široko daleko nic, než kopce, lesy a sem tam nějaká louka či pastvina.

Trail jsme našli díky dokonalému návodu velmi snadno. Po zaplacení dobrovolného poplatku jsme se natěšení vydali na průzkum terénu a nalezené předčilo naše očekávání. Síť tras a okruhů různé obtížnosti byla v mapce pečlivě zakreslena a v terénu dobře vyznačena. Jediný nedostatek, který jsme zjistili, byla klasifikace tras. Traily byly odstupňovány podobně, jako naše sjezdovky, ale často se stalo, že modrý - lehký terén byl těžší než červený - středně těžký a tak podobně. Pro začátek jsme si vybrali asi pětimílový “modrý” okruh. Už na první křižovatce nám však odtrnulo, a tak jsme se naštípali do prudkého “červeného” stoupání po velkých šutrech. Následovalo pár brodů, klopených serpentýn v terénním provedení, stoupání i sjezdů s až trialovými prvky a rovných rychlých úseků. Po červené trase, která byla opravdu parádní, jsme se jeli podívat na černou. Terén černých tras však už nebyl nic pro dlouhého Cherokeeho. Po setkání s pány tlačícími své čtyřkolky do vymletého hliněného kopce jsme ze sjezdu vycouvali, a protože už vlastně bylo dost hodin, vyrazili jsme zpět k domovu. Přesvědčili jsme se, že v Georgijských oblastech označených cedulkou ORV trail, se vyřádíme opravdu dosyta. Tak to bylo v Blairsville...

NORTH to NORTH – WEST (SEVER až SEVEROZÁPAD)

Neuplynulo mnoho času od prvního výletu do Apalačských Hor, když jsme se doslechli o “prima trailech kousek od Ellijaye a Crandallu...” I sbalili jsme saky paky a další sobotu vyrazili z Atlanty přímo na sever. Jak se downtown Atlanty vzdaloval, přibývalo vesnických stavení a farem. Postupně však i ty řídly a zůstaly jen pastviny a lesy. Z expresdálnice se stala obyčejná dálnice o čtyřech pruzích a na konci Cherokee County, což je opravdu nejvzdálenější část Atlanty, jsme zahlédli poslední nákupní středisko, pojedli poslední burrito z Taco Bell, pak zmizely i semafory a byli jsme na obyčejné dvouproudé silnici, jeden pruh tam, druhý zpátky.... Tak taková díra tu snad ještě nebyla. Silnice se vinula dále do hor a byla pomalá a strašně dlouhá, až jsme si připadali trochu opuštěně. K polednímu jsme dorazili do Elijaye, trošku větší křižovatkové vesnici. Na třicet obyvatel tu připadaly dvě pumpy, jeden kostel a pět vrakovišť. Nikdy mě takovéto uspořádání v Amerických křižovatkových vesnicích nepřestalo udivovat. Stejně tak mě nikdy nepřestalo udivovat to obrovské množství plně pojízdných, rozbitých i sešrotovaných aut v celé Americe. I Elijayské vrakáče byly přeplněné. Náhoda nás vedla, když jsme u jednoho z nich zastavili a nerudně vypadajícího chlapíka se zeptali, nenašlo-li by se tu něco jako Full Size Spare Tire - rezervní kolo normální velikosti na našeho Jeepa. Chlapík vzal klíč a vedl nás k jakémusi vraku Forda Explorera, který měl kola na chlup stejná, jako náš Cherokee. Když nám kolo odmontoval, umyl a naložil, řekl si o deset dolarů.... Jeli jsme dál.

Slunečným odpolednem jsme směřovali stále k severozápadu, nejbližší další zastávkou a orientačním bodem měl být Chatsworth. Silnice se klikatila smíšenými lesy stále do hor, široko daleko živáčka, za celou tu dobu jsme nepotkali jediné auto. Občas se po straně silnice objevilo vyhlídkové místo, tak zvané Scenic View, odkud jsme tu lesní nádheru mohli vidět pěkně svrchu. V těch nekonečnech zdravých, krásných, hustých lesů jsme občas zahlédli opuštěnou farmu či větší dům. Nechápu, jak se v té pustině dalo bydlet. Jak ti pohodlní Američané na samotách topili, jak byla vyřešená elektrika, jak odpad, telefon, jak chodili děti do školy, dospělí do práce…. Nevím. Nikde nebyl nikdo. Chatsworth samotný byly pouze dvě cedule a mezi nimi pár mil silnice. Kousek za Chatsworthem jsme odbočili k trailu, který se jmenoval Tatum Lead a nacházel se na území v mapě vyznačeném jako Chattahoochee National Forrest, což je něco jako naše chráněná krajinná oblast. Tatum Lead byl mírumilovný až neškodný prvních deset mil. Po deseti mílích příjemné lesní cesty plné zapadajícího sluníčka a barevného listí nám naservíroval hluboké valy, vyjeté koleje a klády přes cestu. Po úspěšném zdolání těchto překážek přidal pár hlubokých brodů, které jsme zdolávali skoro potmě. Pak se cesta začala umoudřovat, pročež jsme si mysleli, že máme vyhráno. Ale přijeli jsme k mohutné závoře s cedulí “Private Property” a pochopili jsme, že nemáme. Riskovat průjezd soukromým majetkem se v USA nedoporučuje, nejen proto, že získat oprávnění k vlastnictví zbraně, je daleko snadnější než u nás…. Po krkolomné, noční zpáteční cestě, jsme rozbili stan na travnaté planině poblíž vjezdu na Tatum Lead, napili se minerálky a zalezli do spacáků. Chvíli poté, co jsme se uložili ke spánku, přišel silný vítr. Lomcoval stanem, hvízdal v korunách stromů a přes noc serval všechno listí.

Ranní dilema, projedeme-li si Tatum Lead ještě jednou, či pojedeme-li dál, za nás rozhodl hlad. Pojedeme do Crandallu, někde na pumpě se nasnídáme a pak se vydáme hledat další traily. A tak jsme udělali. Našli jsme Crandall, další malou díru u hranic s Tennessee, kde jsme se zásobili dostatečným množstvím kávy a mastných koblih. Najít ulici Mill Creek Road bylo poměrně složité, neb se ukázalo, že díra Crandall není zas až tak malá. Z Mill Creek Road se startovalo po šotolinové cestě opět kamsi do lesa, aneb jak tvrdil průvodce “….jeďte po úzké nezpevněné cestě 3,7 míle, pak uvidíte po pravé straně prudkou odbočku vpravo a ceduli “Rocky Flat ORV trail”….” Bylo to nachlup přesné, včetně těch tří celých sedmi desetin míle. Kupodivu jsme v protisměru potkali tři auta. Rocky Flat nás hned v úvodu překvapil svou obtížností. Prudký sjezd, brod poměrně širokým potokem hlubokým asi padesát centimetrů a vzápětí prudký výjezd po vymletých balvanech, kde šlo o centimetry. Jakmile jsme měli potok za zády, odtrnulo nám a začali se těšit na další lahůdky. Bohužel (či bohudík) – tahle byla nejtěžší. Přesto se nám asi patnáctimílový okruh s písčitými úseky a brody dost líbil. Na projetí jsme potřebovali asi hodinku a světe div se, přímo na trailu jsme potkali celá dvě auta.

Šotolina z Mill Creek Road pokračovala po odbočce k trailu dál do hor a podle mapy vedla k jezeru Conasauga, kde končila. Protože jsme měli ještě dost času, nemohli jsme jezero vynechat. Conasauga byla schovaná v hlubokém lese, z jedné strany vymýcený palouček s vybetonovanými plácky pro stan a piknikovými altánky. Okolo jezera vedla stezička, kam “místní” (místními rozuměj obyvatele z okruhu padesáti mil) chodili na procházku se svými čtyřnohými miláčky. Krásné, ale “profláklé” místo. Během naší dvouhodinové návštěvy se tu objevilo asi deset aut.

Protože se nám ještě nechtělo domů, rozhodli jsme se završit přírodní offroadový víkend něčím protikladným. Nebyli jsme daleko od Chattanoogy, města proslulého svým Akváriem, a tak jsme si odskočili k sousedům do Tennessee. Akvárium v Chattanooze se pyšní největší “sbírkou” želv na světě a dalšími asi sedmi tisíci druhy nejrůznějších mořských i sladkovodních živočichů. Pokud se do Tennessee dostanete, Chattanoogu s Akváriem rozhodně nesmíte vynechat. Vřele doporučuji.

Co říci závěrem? Tak, jak moc je Georgia přeplněná lidmi, horká a rozpálená jižním sluncem a uřvaná se svým jižanským dialektem, tak je také krásná a pustá. Zdaleka nestačí prostor, který mám, k představení všech míst, která by za to stála, trailů, které jsme projeli a věcí, které by vás mohly zajímat. Přesto však doufám, že alespoň to málo, které právě dočítáte, vás přesvědčí o tom, že Georgia stojí za projetí, nejen kvůli té spoustě cest necest a offroadových tras.