Potkal jsem další holku a ta se bála básníků

a na ruce měla ohnutou vidličku namísto korálů

a bylo jí dvacet.

 

 

Nechtěl jsem ji vystrašit, a

tak jsem parafrázoval neméně úžasnou historku,

která proudila a kolovala srdcem toho města –

 

"je to tam, kde a kam zabočíš tramvají

             nalevo nic a napravo předou vlaky

 

stojí tam kostel a hned vedle něj

      Jinan –

prý ho vlastnoručníma rukama

        zasadil sám Gregor Mendel

                                                  a vedle něj jsem stál já

 

 

Jinan celý na podzim -

čeká až poslední list mrtvolně

       zžloutne

lístek po lístku a po dvou dnech celý

zaráz jakoby

         zničeho-nic opadá

 

vím, že se o něj bojíš, nicméně

prý jednou

                  - až strom uschne do základů-

ožije sám Gregor Mendel a

vlastnoručně zmrtvýchvstání rukama

ho znovu zasadí.

 

pak zaleze pod dřevěnou peřinu

a jako že už

nic.

 

Neboj."

 

 

 

Zase noc

a na paletě jen černá a bílá

a měsíc na nebi,

jak viselec.