Byl vám jednou jeden pomatený chlápek. A ten si myslel, že se dokáže dostat do kaštanu. Hrozně dlouho se v něm dloubal, až ho vydloubal. Pak do něj vlezl. No věřili byste tomu? Já tedy ne. Já věřím jen na to, že mám ušatou hlavu.
A taky si ten chlápek myslel, že si promluví s jedním kotětem. Ale protože to nebyl moc hodný člověk, tak se s ním to kotě nechtělo bavit. Jen naříkalo a plakalo. A vlastně mu jen řeklo, že na tomhle asfaltu je to nějaké začarované. Takové malé bílé kotě. Poletovalo si to po asfaltu a o toho pomateného chlapíka se vůbec nezajímalo. Jen bylo hrozně smutné, protože se ztratilo. A nemělo na nějaké řeči vůbec náladu. Když už bychom tedy připustili, že se dá s koťaty mluvit. Ale to my neuděláme, protože víme, že kotě mňouká, ale nemluví.
A pak ten zmatený člověk taky šel přes pláň. Jak ji bagrujou. A ono tam foukalo a lítal tam písek v povětří. Tak ho z toho rozbolela hlava. Děti, víte, co si myslel? Že tam lítají duši. No je to možné? Takovýhle zmatený chlápek a ty jeho hloupé nápady, to není nic pro nás, milé děti. Radši budeme věřit tomu, že máme každý hlavu s dvěma ušima.
Děti, chcete slyšet ještě jednu z těch jeho hloupostí? Ani bych vám to radši neměl říkat, abychom si zbytečně nemuseli klepat prstem do čela, ale když už jsem začal. On ten zmatený člověk si takhle lehne, dá si ruku v černém rukávu před oči a takovým vymyšleným kabílkem se připojí do elektrické sítě a běhá po různých drátech v domě. To je ale už úplně nemožné, že. To přeci nejde dělat, když má člověk normální ušatou hlavu. Ta by se do zásuvky nevešla, jak každý ví.
Hlavně, milé děti, něříkejte zase, že patřím s těmi svými příběhy o pomateném člověkovi do blázince, vždyť jasně říkám, že mám ušatou hlavu a věřím, že existuje. On je celý ten pomatenec jen jako. Aby nás trošičku strašil, když potřebujeme nějaký ten pohádkový motivek, abychom si nemyseli, že si nejde vymýšlet.
|