|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ten bagr si dnes nepůjčuj!
Pořád mám pocit, že tam nepatřím a že si toho někdo všimne a zamračí se. Úsměvné? Ale kdeže. Běžná realita na pískovišti mezi kyblíčky a bábovičkami.
„Vůbec mě neposlouchá. Udeřilo dva a čtvrt roku a vesele se mi směje do ksichtu,“ bije na poplach zvolací tón hlasu jednoho píškovišťátkového rohu. Dvě maminky si nadšeně notují, jak by své miláčky nejraději zpráskaly, když na ně robátka potutelně dělají dlouhý nos zpoza rohu.
„Už chodíte?“ Dere si cestu k mému uchu z druhé strany.
„Nech ty hrabičky dole, to se nedělá,“ peskuje se za mnou.
Ani jedno není mířeno přímo k nám. Jde jen o souzvuk náhodně se bavících majitelů dvou až tří letých dětí.
Začalo svítit slunce a jeho paprsky perou své podzimně vlažné teplo do zrnek písku. Nejradši bych se natáhla a vstřebávala dávku přírodního vitaminu do tváře. Těžko však nechat dítě bez dohledu. Zvlášť to vlastní. Písek chutná nejlépe na hrabičkách a obroušená umělá hmota lopatičky s patřičným nánosem kamínků taky. Nic naplat, je třeba se ujmout role vložené přírodou na má bedra. Chtě nechtě musí se komunikovat. Se všemi bez rozdílu věku.
„Bum, bác,“ opakuji jako kolovrátek při každém kecnutí batolete na zadek. „Jak dělá pejsek?“ Když se okolo mihne paní s vyděšeným jorkšírem v náručí. V jejích očích se dme pýcha nad stříbrnošedým vítězem CACIB a BOB nyní ve výstavní mezisezóně. V jeho očích se zrcadlí děs, když vidí, jak se na jeho módně sestříhaný kožíšek caparti už, už třesou.
Pejskařka suverénně přisedne na okraj pískoviště a psí kožich nastaví všanc všem nenechavým ručičkám. Moje dítě, zvyklé na Německého ovčáka, čoklíka bodře poplácá po hřbetě. Hbitě překazím další pokusy o sbližování dvou druhů, omluvím se a pro jistotu podstrčím vjem zelené bábovičky ve tvaru želvičky.
„Nedám bagr!“ Rezolutně odmítne chlapeček půjčit jeden kousek ze svého bagroparku. Doprovod zlého pohledu by odradil i zkušeného westmana Sama Hawkinse od Vinettoua.
„Dej si ji do kočárku! To je MŮJ bagr!“ Hodí po mě ostrým temným pohledem tříletý renegát. Až mám pocit, že když odmítnu, sešle na mě pomstu bohů napříč celým náboženským spektrem, antickou odnoží nepočítaje.
„Ale Marečku, takhle se nemluví,“ snaží se ho babička mírnit.
Nic naplat, dneska se bagry nepůjčujou. Ale pro jistotu hošík odstrčil nezvaného zájemce pryč. Pomyslná závora zaklapla, zarachotil klíč a bagry jsou pryč. Můj drobek padl lidově řečeno hubou do písku a převeliké slzy jako hrachy nabalovaly jemná zrníčka pěkně vedle sebe, až vytvořila pevnou pleťovou masku přes většinu obličeje. Kosmetičky by zaplesaly, drželo to jak helvétská víra a podle neutuchajícího řevu to i při odstraňování pekelně škrábalo.
„S bagrama jsem, pánové, tedy skončila,“ řekl by jistě miláček mého srdce, kdyby už uměl mluvit.
Je čas spánku – zaplaťpánbůh – jde se dom. Brekot ještě nepřestal, ale je mi to jedno. Posílena poznatkem z předešlého dne, že srdceryvné řvaní bude následovat i po několikahodinovém setrvání na pískovém čtverci, i přes to, že je kosa jako břitva a prokřehlé ruce se samovolně kroutí do prstové abecedy.
Pořád mám pocit, že tam nepatřím, ale nedokážu se překonat. Jen pryč, pryč od receptů na mixované pokrmy. Přesných zpráv zbarvení, velikosti a hustoty toho či onoho v plenkách, v případě vyššího levelu: v nočnících. Veledůležitých psychologicky laděných debat o tom, kdy se které dítě válelo vzteky před: kasou v obchodě, výlohou knihkupectví na Andělu, regálem se sladkostmi, ordinací dětského lékaře, kočárkem v hračkářství, nástupem do autobusu. V posledním případě jsme měla chuť se zapojit a povykládat o tom, jak moje maminka sestru dostala do autobusu tak, že ji sešvihala kopřivama z nedalekého příkopu. Tento způsob bych ovšem nedoporučila. Dones jí to nemůže zapomenou.
Úsměvné? Ale kdeže. Nakonec nastoupila a o to zřejmě šlo.
|
|
|
