|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Svatý týden.
Autor: Ria (Občasný) - publikováno 6.4.2002 (18:02:12)
|
|  |
Svatý týden aneb žatecká anabáze.
Říká vám něco pojem Svatý týden? Pokud jste někdy v životě maturovali, pak asi víte že, tak nazýváme posledních sedm dní před ústními zkouškami, které se konají před odbornou komisí. V tomto čase studenti – aspoň oficiálně – nemají vůbec žádné povinnosti. Většina z nich se však marně(!) snaží během tohoto času dohonit, co se měli za předchozí čtyři roky studia naučit. Že je to snaha zbytečná, vzápětí zjistí sami...
Můj Svatý týden byl navíc zpestřen nečekaným uzdravením z dlouhodobé chronické únavy – během písemek jsem byl ještě v nemocnici, odkud mě vždy „propustili“ na jednodenní svobodu. Musím přiznat, že jsem to všechno navzdory nepříznivým okolnostem zvládl velmi dobře.
Když „Svaťák“ začal, na rozdíl od svých spolužáků jsem se z plného srdce radoval z navráceného zdraví. Jezdil jsem na kole za Prahu na výlety, a to dost daleko. Protože byly termíny ústních zkoušek předem známy, vyjel jsem si 48 hodin před svou vlastní maturitou do Žatce. Od výletů do chmelařských krajů mě nedokázaly odradit ani nepříliš populární chmelové brigády, kterých jsem se samozřejmě také účastnil (celkem dvakrát). Volba mého cíle nebyla ani tentokrát chybná – v té době jsem dokázal během jediného dne ujet 200 kilometrů. (Vzdálenost Praha – Žatec ,po silnici je 86 km.)
Chyba však byla v časovém naplánování: vyrazil jsem totiž až v poledne. Kolem 4 hodin odpoledne jsem na karlovarské silnici míjel železniční stanici Hořesedly a těsně u ní „směrovku“: Žatec 21 km. Teprve v tomto okamžiku jsem se rozhodl, že posledním bodem mého výletu bude Žatec. Se zpáteční cestou jsem si ve svých 18 letech těžkou hlavu nedělal, přestože bylo zřejmé, že pojedu potmě. Na kole jsem sice osvětlení měl, ale dynamko jsem byl zvyklý zapínat pouze když se v protisměru objevila zář světlometů nějakého vozidla. Zadní světla jízdních kol nebyla v té době ještě zdaleka povinná – nakonec, tehdejší intenzita silničního provozu byla ve srovnání se současností také podstatně nižší,řekl bych, mizivá.
Do ulic starobylého města Žatce se symbolickou miniaturní chmelnicí na náměstí jsem dojel asi v 6 hodin večer. Do cesty se mi nečekaně postavil problém – technická závada: rozsypala se mi totiž přehazovačka. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda se mi podařilo všechny její součástky posbírat. Čas začal náhle pracovat proti mně.
Doptal jsem se, kde je nádraží, s úmyslem absolvovat zpáteční cestu vlakem. To už mně bylo jasné, že mé plány ohledně času nebyly příliš dobré a už vůbec ne, přesné. Abych byl upřímný, na nějaké plánování jsem pomyslel teprve až po technické závadě v samotném konci mé cesty, ovšem cesty pouze směrem „tam“,nikoliv už však „zpět. A to bylo trochu pozdě…
Poslední vlak do Prahy odjížděl v 8 večer a po přestupu v Lužné jsem měl být v doma krátce po půlnoci. Ani tohle mě nijak zvlášť nevadilo, i když jsem si svou chybu dávno plně uvědomoval.Čekání na vlak jsem věnoval opravám, leč marně. Už se na to po 30-ti letech moc nepamatuji, ale buď jsem byl z nečekané situace příliš nervózní nebo nějaká součástka doopravdy chyběla.
Kolo mi naložili do vlaku a už potmě jsme vyrazili ku Praze. Po železnici činí vzdálenost Praha - Žatec 106 kilometrů, protože železnice objíždí kopce, které silnice překonává přímo. Kolem se ve tmě míhaly názvy stanic a zastávek jako: Trnovany, Dobříčany, Veletice, Holedeček... tak to šlo pěkně až do Lužné u Rakovníka, kde vlak končil. Bylo nutné přestoupit na přímý vlak Rakovník - Praha a samozřejmě přeložit všechna zavazadla, mezi něž patřilo i mé, poněkud nepojízdné kolo. Proto jsem na překládku dával velký pozor.
Zde se ale smůla přilepila na paty i tehdejším všemocným ČSD. Ujeli jsme jednu stanici a tam jsme „ztvrdli“. Motorovému vozu M 240.0 se totiž zadřel motor. Po více než půlhodinovém čekání nás přijela „vyprostit“ parní lokomotiva z Nového Strašecí, jak jsem vyrozuměl z hovoru železničářů. Parní lokomotivy byly na našich tratích tenkrát zcela běžné – psal se teprve rok 1964.
Souprava, která s námi pokračovala, vypadala dost směšně: lokomotiva byla delší, než zadřený motorový vůz, který naštěstí tažen cizí silou, schopen jízdy byl. Dojel bez větších ztrát a jiných úhon. Tento způsob dopravy se však zdál býti poněkud nešťastným i samotným železničářům, pročež celá nouzová souprava ukončila svou jízdu již v Kladně. Byla půlnoc a v této době jsme již měli být na Masarykově nádraží, které se tenkrát jmenovalo Praha-střed, zpoždění narůstalo, ale to mě už nemohlo nijak znepokojit. Kdo chtěl pokračovat musel přestoupit do dalšího nouzově přistaveného motorového vozu, zvaného mezi železničáři Hurvínek. Ti bývají občas předváděni na nostalgických akcích vozidel ČD, protože se jich poměrně dost zachovalo v provozuschopném stavu dodnes. V podstatě se jedná o kryté železniční podvozky, poháněné motorem z Tatry 111. Stejně jako u těchto aut, musel strojvůdce za jízdy řadit rychlosti a obsluhovat spojku.
Jednou z nevýhod Hurvínků bylo málo prostoru. Já jsem s ním sice poměrně v pořádku (jenom s dvouhodinovým zpožděním) dojel do Prahy, ale moje kolo, bez jakéhokoliv označení, zůstalo v Kladně. Železničáři slíbili, že mi kolo pošlou prvním vhodným vlakem, jenže do ústních maturitních zkoušek mi chybělo pouhých 28 hodin. Proto jsem se rozhodl „hledání kol“ odložit na vhodnější dobu a raději jsem si šel před maturitou pořádně odpočinout
Co zbývá říci závěrem ? Všechno dopadlo dobře – maturita na výbornou a od ní jsem šel rovnou na nádraží, kde už na mě čekalo mé kolo. Neztratilo se, ale jelikož přišlo bez patřičných doprovodných písemností, musel jsem na kromě zavazadlového lístku prokazovat i svou totožnost.
Od uvedené žatecké anabáze uplynulo více než 30 let a přesto dodnes nelituji, že jsem se tenkrát do na takový výlet vydal. Mládí sice tropí hlouposti, jenže každá hloupost ještě nemusí dopadnout tak zle.Ta moje se paradoxně ukázala nejlepší možnou přípravou na tzv. „zkoušku dospělosti“ – připraven jsem byl především psychicky.
|
|
|
