Jsou námi vídáni, zrakem sklopeným, neboť se bojíme pohlédnout do očí těm, kteří jsou již mimo náš svět zde na světě. A přeci někdy v hloubi duše zatrne, když vidíme, že potkalo je to samé, co i nás jednou očekává.

Oblaka bílých tchořů
polila stínem svým
starého pána s plíškama
a on
unaven žárem
slunce mrzutého
usedl
na kámen skrytých svižníků.

Vítr černých rtů
vyvanul ze rtů funebráků
aby osvěžil
starého pána s plíškama
který usnul
věčnou nehybností
na kamenu skrytých svižníků.