...

   A najednou se přes mé rameno natáhla ruka v černé kožené rukavici a sevřela Bulíkovo zápěstí ve chvíli, kdy se špička nože blížila k mýmu oku. Ucukla jsem, nůž mi přejel přes tvář. Krátce to zabolelo a pak jsem najednou byla volná. Bleskově jsem zacouvala až k boudě. Hlavně co nejdál od nebezpečí.

   Chlapík, co mi pomohl, zkroutil Bulíkovi šikovným hmatem paži za zády. Bulík zařval bolestí, nůž mu vypadl.

   Držel ho v šachu, přestože musel být aspoň dvakrát tak starý co on. Šeptal mu něco do ucha a přitom ho lechtal dlouhými, prošedivělými vousy. Nevím, co mu vykládal, ale když skončil, pustil ho a Bulík se obrátil, aniž by se na mě jedinkrát podíval, a kráčel zpátky na kopec, odkud přišel. Jeho kudla zůstala ležet na zemi u špiček naleštěných kožených holínek toho druhého muže.

   Dívala jsem se na něj z bezpečné vzdálenosti a nevěděla, co si o něm mám myslet. Kromě toho, že jestli si někdo někdy opravdu zasloužil přízvisko starý mořský vlk, musel to být on. Když člověk vyrůstá v přístavu, pozná asi námořníka na první pohled. A tenhle není jen tak ledajakej. I když jeho modrej kabát byl trochu ošuntělej, měl v sobě jakousi důstojnost. A jak vzpřímeně stál! Vůbec nevadilo, že není o moc vyšší než ten zakrslík Bulík. Připadal mi nejmíň jako admirál.

   Tak trochu jsem čekala, že zvedne Bulíkův nůž a dokončí jeho práci. Určitě slyšel, jak na mě  Bulík řval, že jsme ho okradly. S usmrkanou zlodějkou se nikdo mazlit nebude.

   Ale když se pohnul, zbraně si ani nevšimnul. Pomalu ke mně přešel, asi ani jinak než pomalu chodit nemůže, protože příšerně kulhá. To mě trochu uklidnilo. V každým případě mu můžu utéct, řekla jsem si.

   Zeptal se, jak se jmenuju a já řekla, že Vyžle. Většinou se lidi mý přezdívce smějou a neodpustí si nějakou tu chytrou poznámku, ale on mi ve vší vážnosti podal ruku. Představil se jako Kapitán, jinak ho prej už nikdo neoslovuje. Ani jsem se tomu nedivila, protože tak on opravdu vypadá. Jako rozenej kapitán.

   Zkazila jsem tu důstojnou chvíli, protože mě stisk jeho ruky pěkně zabolel a tak jsem zasykla. Okamžitě mě pustil. Prohlídla jsem si dlaně. Úplně jsem na ně zapomněla, ale teď se mi připomněly dvojnásob. Obě mám ošklivě sedřený.

   Nedal jinak, než že mi to ošetří, a tak jsme obešli boudu ke dveřím. Před nimi stál soudek a na něm pořádná hromada dek. Na ty mě usadil a zašel dovnitř do boudy. Než jsem se rozhlídla, byl zpátky s umyvadlem plným vody smíchané s něčím, co podivně páchlo – ne úplně nepříjemně, ale kdo tvrdí, že jedy musejí smrdět? Říkal, že dal do vody bylinky, které urychlí hojení a snad zabrání tomu, aby se mi rány zanítily. Myslel asi hlavně to říznutí na tváři.

   Zatímco mi čistil odřeniny – bolelo to jako  čert, protože se mi dostaly zrnka písku pod kůži a ty musely ven – vyprávěl mi, že strávil celý život na moři, ale že už je starý a má zraněnou nohu, tak se nastěhoval do téhle boudy. Prý by nemohl bydlet dál od moře. Bez šumění vln už nemůže žít.

   Mně ale vrtalo hlavou něco jinýho a když mi obvázal čistým plátnem ruce – mimochodem, nic tak bílýho jako tenhle kus plátna jsem nikdy dřív neviděla – a začal mi otírat krev z tváře hadříkem namočeným v tý jeho zázračný vodě, tak jsem se ho zeptala. Zeptala jsem se, proč mi pomohl a proč se o mě teď stará. Jednou z mála rad, co mi dal můj táta, byla tahle – nikdo na tomhle světě ti nedá nic zadarmo. Tisíckrát jsem už poznala, že je to pravda pravdoucí, a tak jsem teď čekala, co bude Kapitán za svou pomoc na oplátku chtít.

   Řekl, že prostě jen nesnese, když někdo ubližuje slabším tvorům. Ani zvířatům. A co teprv ženským a dětem – a já prý jsem zrovna v šikovným věku, kdy patřím do obou těch skupin zároveň. Správný námořník prý musí mít čisté svědomí a nesmí se starat jen o sebe, jinak ho moře odvrhne.

   Pomalu se smrákalo a tak jsem řekla, že už musím jít. Řekl, že mě rád poznal. Ještě teď přemýšlím, jestli se mi to celý jen nezdálo. V životě na mě ještě nikdo nebyl tak hodnej.

   30. října 1785

   Dneska Morgawsa konečně odplula, a tak můžem zpátky do přístavu. Hned ráno po tom dni, co mě Bulík honil, jsem všem vzkázala, co se stalo. Že se Bulík zcvoknul. Těžko říct, jestli by se vrhnul i na větší bandu, ale existují i jiné způsoby, jak nám ublížit. Například ohlásit krádež a pak namířit na někoho z nás prstem. Policajti by sebrali s radostí kohokoli. Nejlíp všechny najednou. Takže se nikdo z nás dětí v přístavu za celou tu dobu ani neukázal.

   Ze starý loděnice jsme se dočasně přestěhovaly do kůlny za Raťafákovým domem, protože se rozneslo, že Raťafáka zase na týden zavřeli za to, že se ožral a rozmlátil většinu vybavení v knajpě Zlatá pinta.

   Omrkly jsme s holkama i jeho barák a příjemně překvapil. Našly jsme flák uzenýho a půl bochníku chleba a dokonce vajíčka! Kdo by to do něj řek, dokonce má i mouku a fazole a další jídlo. Takže jsme si daly s prací na ulici pohov a užíváme si těchhle darů z nebes. Až dojdou, budeme mít koneckonců ještě dost peněz na jídlo aspoň týden. Dar od veleváženého pana Bulíka.

   Vyprávěla jsem holkám o Kapitánovi a Dvojka prohlásila, že by se s ním ráda seznámila a naučila se tu chytrou věc s kroucením zápěstí, aby dala co proto všem zmetkům, kteří se cpou kam nemají. Mluvila samozřejmě o mě, protože ještě pořád nepřekousla, že jsem nad ní vyhrála.

   Ale vlastně vyslovila něco, nad čím jsem sama uvažovala. Chci se za Kapitánem vrátit. Asi jsem pitomá a dělám si falešný naděje. Ale on byl na mě vážně tak hodnej. Je moc fajn, když je na člověka někdo hodnej. Člověk si pak nepřipadá jako neužitečnej hmyz, kterej se narodil omylem a jen proto, aby za pár let zase odkráčel do pekla.

   8. listopadu 1785

   Dneska jsem se konečně rozhoupala a byla jsem za Kapitánem. Vlastně mě k tomu spíš dohnala Pírko. Moje vyprávění o něm ji uchvátilo. Miluje příběhy o námořnících a pirátech. Až vyroste, chce bejt postrachem všech moří. Bude prej mít celou pirátskou flotilu a před její vlajkou se budou třást všichni námořníci co jen jich na světě je. Ale žádný lebky, žádný zkřížený hnáty, to ani náhodou! Na jejích vlajkách se bude vyjímat bílý pírko. Takovej mrňous a tak velký plány! Jo a mě prý vezme do svý pirátský bandy, protože s tou jizvou na tváři se budu na piráta senzačně hodit. To je od ní vážně milý!

   Zkrátka do mě hučela tak dlouho, že jsem kývla. Byly jsme ještě s pár dalšíma na pláži a cpaly jsme se kyselými bonbóny, co jsem nakoupila (za peníze jistýho kormidelníka, samozřejmě). Když jsme se s Pírkem zvedly, že teda jdeme, sebral se i zbytek a že se stejně nudí, takže jdou taky. Braly jsme to přes novej přístav a narazily jsme ještě na Murénu s malou Anetkou, takže nás nakonec přes kopec do starýho přístavu rázovalo celý procesí. Trochu jsem se bála, jak nás Kapitán uvítá. Těžko bude nadšen z deseti děcek, který navíc předbíhá jejich neveselá pověst. No a abych pravdu řekla, zaskočilo mě, že mě vůbec zajímá, co si bude myslet. Naučila jsem se dělat si co chci a kašlat na názory kohokoli – tedy kromě dětí z bandy. Nemáme se všichni navzájem zrovna rádi, ale i když se rveme a hádáme, tak když jde do tuhýho, držíme spolu. Sám se tu nikdo z nás neprotluče. Bejt dítětem je na draka. Je to vždycky dospělej, kdo má nějakou moc. A obvykle jí využívá, aby ovládal děti.

   Proč mi teď záleží na tom, co řekne nějakej kulhavej námořník? Strávila jsem s ním hodinu života a už má nade mnou zase moc.

   Ale bylo to u něj fajn. Překvapil mě – když jsme nakráčely před jeho boudu, seděl na tom sudu, na kterým mě ošetřoval,a jen nás všechny přeletěl pohledem a kývl na pozdrav, jako by nás dávno čekal.

   Holky to vyvedlo z míry, za což jsem byla moc ráda. Aspoň jsem nebyla jediná. Zahučely něco jako pozdrav, skoro jednohlasně, a řekla bych, že to bylo to nejzdvořilejší, co za posledních pár let vypustily z pusy.

   Řekl, že by rád svoje hosty – to jako nás – co nejpohodlněji usadil, ale nemá nic jinýho než hromadu beden od mýdla. Pro nás to bylo pohodlí ažaž. Obsloužily jsme se samy, za tři minuty už jsme seděly na bedničkách v půlkruhu naproti Kapitánově sudu. To se mu ale moc nezamlouvalo, že prej si připadá jako obžalovaný u soudu. Tak jsme po krátkým zaváhání přitáhly krajní bedničky vedle jeho sudu a vytvořily uzavřený kruh.

   Zeptal se na moje ruce a kolena a prohlídnul mi tvář. Zdál se spokojenej, že se dobře hojí a že jizva určitě skoro nebude vidět. V tu chvíli se do hovoru vložila Pírko, protože ji tím vážně naštval. Měla přece v plánu, že budu její hlavní zjizvenej pirát.

   A tak díky Pírkovi překonaly i ostatní holky počáteční ostych. Když Kapitán slyšel, co si plánuje do budoucna, potřásl hlavou a řekl, že toho o pirátech asi moc neví a že ji radši poučí, a že si to třeba ještě ráda rozmyslí.

   A jeho příběh nás pohltil všechny. Vyprávěl tak, že jsme hordy krvelačných pirátů viděly přímo před sebou. Jen natáhnout ruku a dotknout se jich. Když Kruťák Berit útočil na britský trojstěžník, všechny jsme se krčily před rachotem kanónů. Tajily jsme dech, když Tříoký bojoval s Černým Ďáblem o vůdcovství nad slavnou bandou Dlouhoprsťáků. Zavíraly jsme oči, když Dlouhoprsťáci vraždili všechny lidi na nešťastný Královně Marion, všechny včetně malých dětí, jejichž vyděšenej pláč jsme slyšely.

   Když skončil, byla Pírko pevně rozhodnutá, že nechce slovo pirát už v životě slyšet. Kapitán jí řekl, že dobrodružství na moři může zažít i bez loupení a vraždění. Jako pořádný námořník. Bez neustálého strachu, že ji někdo, koho považovala za přítele, bodne do zad. Protože mezi námořníky existuje opravdové přátelství, to, které spojuje lidi navždy. Mezi nimi nemají místo zrádci ani zbabělci. O tom by prý mohl vyprávět!

   Ani se nám nechtělo od něj odejít. Přála jsem si, abych tam mohla sedět na bedničce a poslouchat příběhy o dalekých cestách až do skonání světa. Když vyprávěl, můj život byl najednou hrozně daleko. Všechna bolest, strach, věčné utíkání před poldama, hlad, to všechno jsem mohla pustit z hlavy.

   Myslím, že něco podobnýho si v duchu říkali všichni, ale nahlas nikdo nic neřekl. Netroufáme si prostě důvěřovat někomu na potkání. Jen jsme po sobě pokukovaly a nakonec jsme se prostě rozloučily a šly.

   Ale někdo ochotnej riskovat se přece našel. Po pár krocích se Anetka otočila zpět k boudě a zavolala: Kapitáne! Za chvilku jeho hlava vykoukla za rohem boudy. Můžeme za váma zase přijít? Námořník nikomu pohostinství neodepře, zazubil se. A takoví příjemní společníci jsou vždy vítáni.

   Už teď se těším na nové příběhy. Možná bysme mohly jít hned zítra. Peníze na jídlo zatím ještě máme. Ale je listopad a úplně jsem se vykašlala na to nový teplý oblečení.

   Zkrátka počkám a uvidím, co mi zítřek přinese.  

   13. listopadu 1785

   Dneska jsme za ním byli podruhé. Znovu celá banda. A on vypadal ještě potěšeněji než předtím. Zdá se mi to podivný. No ale nejspíš je rád, že může s někým mluvit. Dneska mě ovšem parádně namíchnul.

   Řekl, že o pirátech už mluvit nebude. Že mu žádní zloději nestojí za plýtvání drahocennýho času a radši nám poví o cestách poctivých námořníků. Jen ti žijí v opravdovým souladu s mořem a dostanou se nejdál.

   Všichni jsme se po sobě vyplašeně koukali. Asi jsme v tu chvíli mysleli na to samý – že nemáme u toho člověka co pohledávat. Ale když mi došlo, že to co cítím je stud, najednou mě zachvátil vztek. My se přece nemáme za co stydět! A taky jsem mu to hned řekla. Máme radši umřít hlady než krást? Když nehodlá ztrácet čas se zlodějema, tak teda půjdem! A půjdem si rovnou ukrást nějakej oběd! Ty svý namyšlený řečičky si může strčit někam.

   Řvala jsem na něj a přitom jsem vstala z bedničky a on se zase zvednul ze sudu. Udělal dva kroky směrem ke mně a mě vyskočilo srdce až do krku, protože jsem si vzpomněla, jak vyřídil Bulíka.

   Ale on se na mě jen díval a pak řekl: Vždycky máš možnost si vybrat. Kejvla jsem. Můžu si vybrat jestli se vzdám a umřu, nebo budu bojovat o život jak budu umět.

   Odešla jsem. Ostatní chvíli váhali, ale pak se sebrali a šli za mnou.

   Všimla jsem si, že pár z těch nejmenších nemá daleko k slzám. Bodejť. Vracejí se do stejnýho všivýho života. Kdybych jim tak mohla pomoct! Ale jak najít cestu ven z toho koloběhu?

   A existuje vůbec nějaká?

   5. prosince 1785

   Štěně je nemocná. A tak se u ní střídáme. Kecka ji nechce nechat samotnou ani na vteřinu. Zrovna sedím vedle ní. Před chvílí usnula. Strašně kašle a to ji vyčerpává. Je to tím, jak v posledních dnech poklesla teplota. Napad sníh a s ním přišel mráz, proti kterýmu nás polorozpadlá loděnice neochrání. Žádná z nás to nahlas  neřekla, ale všechny víme, že budeme muset dřív nebo později vypadnout. Radši dřív. Protože jinak tu umřeme.

   Včera se nám podařila šílená věc. Poflakovali jsme se s Kájoušem po tržišti a koukaly, jestli by se v tom shonu nedalo něco užitečnýho šlohnout. Najednou do mě Kájouš drbne a bradou naznačí, kam mám koukat. A kousek od nás zapřahuje stařík poníka do vozíku, kterej mu zároveň slouží jako stánek. A ten vozík je plnej svetrů z ovčí vlny.

   Neřekly jsme ani slovo, jenom jsme se na sebe podívaly. Obě jsme se rozhodly hned. Svetry znamenaj teplo a teplo je to, co teď nejvíc potřebujeme.

   Šla jsem jako první, abych dědulu odlákala. Jakoby omylem jsem do něj strčila, on se na mě obořil. Já mu řekla, že je plesnivej dědek…a nakonec se za mnou pustil. Starý známý triky. Jak byl dost daleko od vozíku, Kájouš se vyhoupla na kozlík a za chvíli poník cválal jako o život. Jeho majitel se pokusil o totéž, ale naštěstí se mu rychlostí nevyrovnal. A z dalších lidí nebyl asi nikdo ochotnej se v tom mrazu honit za zlodějema.

   Sešly jsme se na obvyklým místě v Západní čtvrti, pobraly svetrů kolik jsme unesly a uháněly do přístavu. Vozík jsme tam nechaly.

   Takže teď má každá z nás novej svetr. Jsou veliký, máme je po kolena, ale aspoň víc hřejou. A ještě jich pár zbylo. Těma je teď přikrytá Štěně.

   7. prosince 1785

   Štěňátku je hůř. Pořád blouzní. Spaly jsme všechny namačkaný na sebe, abysme se navzájem zahřály. Kecal půl noci probrečela.

   Co dělat, zatraceně? Máme teď sotva na jídlo. Doktora nezaplatíme ani náhodou. Jsem tak bezmocná!

   Už je odpoledne. Kecka zapálila hromádku prken z rozpadlý střechy. Nikdo nic nenamítal, přestože to znamená, že se o nás všichni dozví.

   Snad se Štěněti přilepší.

   9. prosince 1785

   Včerejšek byl jedním z nejhorších dnů mýho života. Poslední dobou je na mě toho napětí a strachu trochu moc.

   Hodinu jsem mrzla na ulici, než se konečně objevila vhodná kořist. Už jsem se k ní hrnula, když vtom někdo huláká moje jméno. Byla to Dvojka. Byla jsem vzteklá, že mi zkazila šanci, ale pak jsem se jí koukla do tváře a vztek nahradil takovej ten pocit, kdy se chce člověku zvracet a zároveň jako by měl v krku knedlík. Vypadala tak vyděšeně, jak já jsem se cítila.

   Štěně prej sebou mlátí a chrčí. Nechtěla ji nechat samotnou, ale tím, že by zůstala, by jí nepomohla.

   Nikdy dřív mi to v hlavě tak rychle nešrotovalo. Najednou mi bylo jasný, co mám udělat.

   Poslala jsem Dvojku, aby si půjčila od Poky vozík a co nejrychleji ho přivezla. Poky pomáhá v obchodě a ten vozík má na rozvážení nákupů. Drobeček jako je Štěně se do něj vejde jako nic.

   Sama jsem uháněla do loděnice, co mi síly stačily. Štěně se převalovala ze strany na stranu a hlasitě oddechovala. Přišla jsem na jediné místo, kam ji odvézt. K jedinýmu dospělýmu člověku, kterej by jí snad pomoh.

   Takže když se dostavila Dvojka nejen s vozíkem, ale i s Poky osobně, vyrazily jsme jako namydlenej blesk směr starý přístaviště.

   Štěně, obalená všemi svetry a dekami, co jsme jich v loděnici měly, ležela celkem klidně a už dýchala potichu, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý znamení. Já a Poky jsme vozík táhly, Dvojka šla za ním a hlídala vzácný náklad. Doufala jsem, že se Kecka nevrátí do loděnice dřív, než se vrátíme my, a nenajde místo svý sestry prázdný. Už tak byla strachem celá pryč.

   Dvojka se mě zeptala, jestli si vážně myslim, že mi Kapitán pomůže – po tom, co jsem mu tak pěkně vynadala. Už mě ta otázka taky napadla, ale snažila jsem se na ni nemyslet. Mě přece pomoh, i když mě vůbec neznal. Štěně nemůže za to, že jsem na něj křičela. A navíc mu přece můžeme zaplatit. Později.

   Otázka, zda vůbec bude schopnej jí pomoct, mi kupodivu ani nepřišla na mysl.

   Sjely jsme z kopce a objely boudu. Seděl na svým obvyklým místě, i když mu musela být venku na sudu pěkná kosa. Pomalu otočil hlavu a podíval se na nás. Nic neříkal, tak jsem udělala odhodlaný krok vpřed. A omluvila jsem se za ten řev. Šlo mi to horko těžko, protože pokud si vzpomínám, nikdy jsem se dosud za nic neomlouvala.

   Zeptala jsem se, jestli může pomoct Štěněti,a on sklouzl ze sudu a překulhal k ní. Dotkl se jejího čela, otevřel jí pusu a kouknul se jí do krku, a pak řekl, ať ji dáme dovnitř. Tvářil se dost starostlivě.

   Uvnitř boudy žhnul ve zrezivělých kamnech oheň. Někdo si holt umí najít bejvák. Oproti naší loděnici je tohle palác. Celá střecha a ještě kamna!

   Uložil Štěně vedle kamen na svou postel, vyrobenou z bedniček, na jakých jsme sedávali. Na nich měl dokonce slamník.

   Z omlácené dřevěné skříňky vytáhl několik plátěných pytlíků. Koukaly jsme, jak vyrábí nějaký odvar. Napadlo mě, jestli není třeba čaroděj nebo tak. Copak námořníci sbírají po lukách bylinky? Všimnul si jak civíme a usmál se na nás. Prej nás to může naučit, když budeme chtít.

   Když byl s odvarem hotovej, podařilo se mu přivést Štěně na chvíli k vědomí – aspoň do tý míry, aby se mohla napít. Pak zase usnula.

   Řek, že snad bude v pořádku, ale že ji máme nechat u něj, a já se zeptala, kolik za to bude chtít. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem a odpověděl, že vůbec nic. Tohle je moje volba, řekl. Pomáhat mě prostě těší.

   Bylo to jako tehdy, když ošetřil mě. Jenže mi to pořád nešlo na rozum.

   Řekla jsem, že každopádně ji tu nenechám samotnou a že bych ráda spala u ní, klidně se uložím na zemi. Souhlasil.

   Holky odešly, Poky musela zpátky do práce a Dvojka zase vyrazila sehnat Kecku, aby ji informovala, co se stalo.

   Kapitán se usadil u kamen na bedničce a pobídnul mě, ať si taky jednu přitáhnu. Tak jsem si sedla vedle něj. Chvíli jsme mlčeli, ale pak mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli umí léčit všechny nemoci na světě a jestli zná všechny kytky. Smál se. Všechny kytky prej nezná vůbec nikdo. Ale námořník se musí o sebe postarat, a taky o svý kamarády, takže se jich naučil co nejvíc. A jak prej vidím, hodí se to i na souši.

   Vyprávěl mi příběh o tom, jak se kdysi, když ještě nebyl kapitánem, dostala loď, na které sloužil, do bouře. Přežil jen on a dva muži z posádky, protože se jim podařilo doplavat na ostrov. Byli blízko obchodní trasy, takže bylo jisté, že dřív nebo později je nějaká loď vyzvedne. Ale do té doby se museli živit.

   Jeden z mužů, kteří se s ním dostali na ostrov, si říkal Šaman. Ukázal jim, které rostliny se dají jíst.

   Jednoho rána seděl Kapitán – totiž v té době ještě kadet – s Šamanem na kraji křovinatého porostu a hltal jeho výklady o rostlinkách, když zaslechli výkřiky svého posledního společníka. Rychle se rozběhli po zvuku a našli ho ve strašlivém objetí obrovského tygra. Ruce, kterými si chránil hlavu, měl potrhané, ale zatím žil.

   Neměli žádnou střelnou zbraň, ale vrhli se na šelmu s tím, co bylo po ruce. Kapitán – kadet měl za pasem lovecký nůž. Šaman sebral ze země tlustý klacek.

   Páni, když mi tohle povídal, klepala jsem se jako ratlík. Na tygra s klackem? Šílenci! A přesto teď ten chlápek stojí naproti mně, takže musel nějak přežít!

   Spíš ho rozdráždili než vyděsili, ale chtě nechtě musel odstoupit od své oběti. Ti dva ho pak společnými silami odehnali. Měli obrovské štěstí.

   To jsem teda odkejvala. Štěstí, ale taky obrovskou odvahu. Copak se vůbec nebáli?

   Řekl, že se bál strašně. Ale odvaha není o tom, že se člověk nebojí. Odvaha znamená překonat svůj strach, jít dál, i když nám děs svazuje nohy. Čelit tomu, čeho se bojíme. To je odvaha.

   Zamyšleně jsem se na něj dívala. Znovu se usmál – usmívá se víc než většina lidí, co znám – a řek, že je čas jít do hajan. Ani nevím jak to ze mě vylítlo, ale zeptala jsem se, jestli to opravdu myslel vážně s tím, že by mě naučil znát byliny. Řek jo, a já řekla, že bych byla moc ráda.

   Pak jsem se natáhla vedle Štěněte, Kapitánova postel je pro takový dva lunty široká dost. Štěně pravidelně oddechovala. Vypadala mnohem líp.

   Mlaskla jsem jí pusu na čelo – musela jsem holt zaskočit za starší sestru – a lehla jsem si.

   Ale dlouho jsem zírala do tmy a lámala si hlavu tím, co říkal o své volbě.

   Každý si může  vybrat.

   Je to moje volba. Pomáhat mě prostě těší.

   Možná je čas najít v sobě tu svou odvahu a vybrat si. Vybrat si jinou cestu, než jakou jsem šla doposud.

   A první krok? Svírá se mi břicho, když na to pomyslim, ale jednou přijít musel. Odvaha znamená překonat svůj strach a jít dál. Tohle dál v mým případě znamená úzkou uličku nad přístavištěm.

   Včera jsem se rozhodla, že se vrátím domů.