Klášter

     Kousek za městem, kam se člověk dostal jen pěšky, stála rozlehlá budova bývalého dominikánského kláštera. Teď za plného slunečního světla vypadala vcelku mírumilovně. Vysoké oprýskané zdi s gotickými, zasklenými okny a přilehlým sadem vzbuzovaly v náhodném návštěvníkovi pocit míru a pokoje. Dějiny tohoto místa se podle nejstarších letopisů datují už od poloviny desátého století.

     Dlouhou dobu klášterní komplex sloužil svému původnímu účelu, ale události nešťastného dvacátého století přinesly kvetoucímu konventu oklešťění jeho významu a posléze i zrušení.

      Když sem poprvé Dan nastoupil, byl rád. Jeho první práce po skončení studia na univerzitě! Konečně se bude moci nějakým způsobem realizovat. A vydělávat. Sám na sebe. Jako začínající učitel a vychovatel se byl poprvé představit řediteli na počátku prázdnin.

      Společně spolu procházeli rozlehlou chodbou, kudy kdysi mniši spěchali na mši a za svými povinnostmi. Jednotlivé místnosti, kde se nyní vyučovalo, byly zdánlivě stejné a upravené k jednomu účelu – výuce.

      Výjimku tvořila kaple, kde nyní byla menší tělocvična. Koše na basket, žíněnky a trampolína působily trochu absurdně a nepatřičně. Když se však Dan probíral mnohem později různými nepatřičnostmi, připadala mu právě tělocvična v místě dřívější kaple normální.

     „Tak, vážený pane kolego, ještě jeden podpis a jsme dohodnuti! Začínáme poslední týden v srpnu. To víte příprava!“

     „Jistě. Výpis z rejstříku trestů přinesu později, ono to přeci jen trochu trvá, než to z Prahy pošlou.“

     „Samozřejmě, chápu. Takže zatím nashledanou. A málem bych zapomněl – klíče. Pan školník tu není, takže je předávám já.“

     Svazek klíčů, který Danovi zvonil v kapse, když sestupoval po dlouhém schodišti, byl objemný. Klíče od třídy, hlavního vchodu, vedlejšího vchodu, družiny a kaple-tělocvičny. Když vycházel do slunečného dne, měl slabý, letmý pocit či spíše předtuchu, že škola, ve které byl dnes poprvé, není takovou, jaká by měla být.

     Zvonilo. Dan už ani nevnímal, pokolikáté dnes už. Bolela ho hlava. Kolegyně, se kterými si příležitostně na obědě povídal, mu řekly, že je to jen otázka času, kdy si na to zvykne. A smály se. Po třech měsících každodenního učení a neustálých příprav měl Dan pocit, že si stále nezvykl. A nešlo vůbec o zvonění.

     Když se to stalo poprvé, myslel si, že za to může právě brufen v kombinaci se silným kafem. Šel tehdy ze sborovny, po schodech do přízemí, kde měl svou třídu. Jak přecházel z jednoho konce na druhý, náhle ho zamrazilo a optimistická nálada se rázem vypařila. Podíval se na své ruce. Husí kůže. Nepřirozená bělost. Otevřel rychle dveře do třídy. Žáci pracovali na úloze, kterou jim předtím zadal. Oklepal se a chvilku přemýšlel.Ne, koukal do blba. Za chvilku vše vypustil z hlavy.

     Když se to stalo podruhé, byl na celé škole sám, a pocit chladu a úzkosti byl daleko více intenzivnější. A tohle z hlavy za chvilku nepustil. Jen tak pro zkoušku to zkusil opačně. Z jedné strany chodby na druhou. Pocit byl přesně opačný. Místo chladu a úzkosti, teplo a euforie. Šel zpátky. Chlad a úzkost. Rozhlédl se. Dlouhá chodba vypadala normálně. Normálně?

     Na konci chodby, kde byl pocit tepla a euforie největší, bylo světleji. A tepleji. Směrem k němu, asi tak od středu chodby se objevil namodralý opar, přecházející v jemnou mlhu. Podíval se mimoděk na nohy. Viděl jen kolena, kotníky byly schovány v nádherném, modrém oparu.

     Chvíli tak stál a přemýšlel. Vydal se postupně zpět, za teplem a světlem. Sedl si na schody.

     „Tak ještě jednou. Říkal jsi, že tady Ti bylo nejlépe. Bezva. A na druhém konci, že vše bylo v namodralém oparu?!“ zeptala se nedůvěřivě kolegyně, které Dan vše po jistém váhání řekl.

     „Přesně tak.“

     „Tak se na to podíváme. A pro jistotu zdokumentujeme. Digitálem.“

      Byli ve škole sami. Dan šel postupně na opačný konec chodby, za chladem a modrem. Kolegyně natáčela. Pak šel pomalu zpět. Ihned se podíval, co se podařilo natočit. Oba oněměli a s úžasem zírali.

     Na záznamu byl kráčející Dan, který se postupně ztrácel v mlze. Jenže nebyl sám. Kolem něj šlo několik postav. V rubáších. A nevypadaly vůbec hezky. Jak se Dan postupně vynořoval při cestě zpátky, postavy se zastavily přesně na půli cesty-chodby. Mlčky stály. Pak pomalým, ladným pohybem se otočily a kráčely zpět do mlhy.

     „Co to ksakru je? Nějaké Neváhej a toč?“ vyjekla konečně kolegyně. Přehrála si záznam ještě jednou. Stejný film.

     „Nevím. Teď to zkusíme opačně, já teď budu natáčet a ty půjdeš na druhý konec chodby a pak zpět.“

     Starý ředitel, sedící v pohodlném, starobylém křesle si prohlížel záznam z digitálního foťáku. Zamyšleně se otočil na školníka. Ten pokrčil rameny.

     „Našel jsem to na schodech včera večer, když jsem kontroloval světla a třídy.“

     „Ten fotoaparát podle všeho patří kolegyni Kowalské. A na záznamu je i kolega Bund. A zrovna ti dnes nepřišli do práce. A nejsou nikde k sehnání,“ pokračoval ředitel.

     „Přiznám se, že jsem se podíval, co tam je. Připomíná mi to…,“ navázal školník. Byl přerušen mávnutím ruky. Po chvilce přešlapování odešel. Na panáka.

     Stařec mezitím pomalu mazal vše, co bylo v digitálu. Teplo a jas. Zimu a mlhu. A naposledy Kowalskou s Bundem, jak jdou ruku v ruce, provázené postavami v rubáších, směrem ke kapli. Neměl zájem vysvětlovat úřadům něco, co se prostě vysvětlit nedá. Mezi každoročně opakovanými instrukcemi kolegům a kolegyním je i krátký přehled historie bývalého dominikánského kláštera. I to že stojí na místě bývalého keltského pohřebiště. A obětiště. A že i dominikáni, jak psali ve své kronice, měli někdy nahnáno. Chyba, že Kowalská a Bund měli tehdy na začátku roku školení.

     Vyšetřování, které se rozběhlo o několik týdnů později, zjistilo co se vlastně stalo. I když byla potřeba práce mnoha specialistů. Vše podstatné se našlo u ředitele v kanceláři, v sejfu. Samotný šéf školy zmizel. Školník také. Při podrobném průzkumu budovy a okolí bývalého kláštera byl konstatován zvýšený únik radiace a nalezení prostor, které byly dosud skryty. Množství koster, i nedávného data, určené podle zbytků šatů, zavdalo podnět k myšlence, že se systematicky a plánovaně ztráceli lidé různého stáří, pohlaví a profese v průběhu staletí, ne-li po celou dobu existence klášterního komplexu.

     Kostry byly převezeny a pohřbeny podle křesťanského ritu. Budova byla zavřena a posléze srovnána se zemí.