|
|
|
Příběh třetí (Zítra se zastřelím) Autor: GammaRay (Občasný) - publikováno 12.5.2000 (10:05:54), v časopise 19.5.2000
|
| |
Krásnej den. Slunce zabodávalo paprsky do střech i do hlav a lidi byli červení a vysmátí. I já jsem byl červenej a vysmátej. Rozvaloval jsem se za volantem dvanáctého sanitního vozu a vychutnával jsem si klidnou pracovní dobu, jakých bylo poslední dobou opravdu málo. Z vysílačky se dnes ozývaly jen velmi málo služební zprávy.
"Jardo, kup mi v Baltu pět rohlíků."
"Koupím, Miloši, ale až mi zaplatíš těch deset, co jsem ti kupoval včera!"
"Teda chlapi, takovou kočku jste ještě neviděli! Ta je!"
"Hele, moje stará je taky krásná, ale nepřál bych ti ji vidět ráno rozespalou, když sedí na záchodě…"
"Jardo, tak koupíš mi ty rohlíky!?"
Poslouchal jsem "rádio Jerevan" jak jsme říkali těmhle jevům ve vysílačce, a pozoroval cvrkot. Asi za hodinu mě to přestalo bavit a navíc byl čas oběda. Zavolal jsem vysílačkou Jirkovi, který dnes jezdil žurnál a domluvili jsme se na oběd. "Žurnál" se říkalo žluté sanitce, která vyjížděla běžné převozy pacientů na rehabilitaci, umělou ledvinu nebo s doktorem-pochůzkářem. Vysílačka zachroptěla: "Petřeeeee, vezmi mi v Baltu deset rohlíků."
"Vezmu, Miloši, ale až zaplatíš Jardovi těch deset, co ti bral včera!"
"Svině! Jste se na mě domluvili! Kurva já mám hlad!" sténal Miloš.
Po obědě jsme s Jirkou ještě poseděli v kantýně.
"To víš, je hezky. Lidem se dneska moc do nemocnice nechce," rozumoval Jirka.
"Ale loni touhle dobou byl rachot. Báby vylezly na sluníčko a hned jsme jezdili jak diví," vzpomínal jsem na loňský horký jaro.
"Já byl akorát ráno s doktorem ohledávat mrtvolu. To bylo hnusný! Dole pod hradem v těch malejch domkách umřel," rozpovídal se Jirka.
"Doktor do něj šťouch´ a dědek se loupal jak perníček. Byl tam asi pěkně dlouho."
Žákyně ze zdrávky, co seděly nejblíže našemu stolu, se začaly houfně zvedat.
"Kam jdete, holky? Ještě jsem neskončil!" chechtal se Jirka.
Po obědě trochu pracovně přituhlo. Vyvaloval jsem se na sedadle a málem přeslechl naléhavý hlas ze základny.
"Jedna volá dvanáct! Dvanáctko, ozvi se!"
"Dvanáct příjem," odpověděl jsem naučenou frází.
"Roh Lipové a Postranní, pan Červeňák, bodná rána. Doktor a policajti už tam jedou. Spěchejte!"
"Rozumím, jedu!"
Lipová a Postranní byly vyhlášené ulice. Podle místních statistik tam bydlelo devadesátdevět procent cikánů a to zbývající jedno procento se podle mě snad barvilo načerno krémem na boty. Dorazil jsem na místo první. Prohlédl jsem zvonky, ale nepochodil. Všechny byly vylomené a dva zrezivělé kontakty každého z nich mě přesvědčily, že si dneska a tady nezazvoním. Jeden zvonek vypadal funkčně. Luštil jsem deštěm rozmazanou jmenovku, stálo tam "PÍČA". Vchodové dveře byly naštěstí otevřené. Vešel jsem na potemnělé a studené schodiště, kde se válela halda plesnivých papírů a dalšího harampádí. Prolezl jsem barák od zdola nahoru a zase zpátky, hledal jmenovky na dveřích i na schránkách, ale všechno co jsem se dozvěděl bylo, že Venca je prase nebo že Monika smrdí… Dodal jsem si odvahu a zařval:
"Červeňáááááááááááák!". Ozvěna mi to asi pětkrát vrátila a chvilku se nedělo nic. Potom barák ožil a schodiště potemnělo ještě víc. Z několika dveří začali vystrkovat hlavy nájemníci Domu hrůzy.
"Co řveš tády, gadžo?!" pronesl zpěvně velmi snědý chlap jak hora z bytu v přízemí.
"Hledám pana Červeňáka, má mít bodnou ránu," osmělil jsem se oponovat.
"Já séééém Červeňák, asi tóóóbě dám bodnou ránu!" šklebil se chlap.
"Néééééééé, tady táky Červeňák!" ozývalo se z horních pater. Dal jsem se na ústup ke vchodovým dveřím. Naštěstí zrovna přijeli policajti. To bylo opravdu poprvé v životě, co jsem je rád viděl. Šel jsem si sednout do bezpečí sanitky a čekal, jak to dopadne. Za chvilku mi oznámili, že můžu jet, protože se pobodaný Červeňák nenašel. Odvysílal jsem to základně a popojel zpátky na čekačku. Jenže ten den už jsem se nezastavil. Další výjezd následoval hned vzápětí.
"Dvanáctko, jeďte na internu. Pacient, agresivní sklony, mlátí ostatní stojanem na infuze, převoz na psychiatrii. Vezměte si na pomoc zřízence, sestrám se ho podařilo zamknout na pokoji, rychle!"
Zapnul jsem sirénu a frčel. Když jsem dorazil na internu a zaťukal na místnost zřízenců otevřel mi Ládínek a to bylo přesně to, co jsem nechtěl. Ládínek pracoval na půl úvazku jen do jedné, protože měl částečně invalidní důchod s diagnózou "neškodný blázen". Podle toho, že mu zapípaly digitálky, poznal, kdy má jít domů. Jednou převážel pacienta na kolečkovém křesle přes dvůr na chirurgii. Venku bylo asi tak minus pět. Ládínek si právě zvesela vykračoval když mu odpípalo konec pracovní doby. Zaparkoval křeslo s chlapem u márnice a šel domů. Nic netušící pacient chvilku seděl na mrazu v domnění, že je to součást vyšetření a potom se musel vlastními silami dopravit zpátky. Od té doby Ládínek přenášel jen papíry nebo zkumavky do laborky. Pochopil jsem, že tady pomoc nenajdu. Ze sesterny jsem zavolal na základnu a vysvětlil jim situaci. Ládínka znali všichni široko daleko a tak mi poslali Jirku. Když jsme došli na patro, hlouček živě debatujících pacientů v županech ztichnul. Jedna ze sester se k nám rozeběhla a její dřeváky duněly na dlaždičkách jako tam-tam.
"Tam, tam! Je tam!" drmolila roztomile a ukazovala na dveře na konci chodby.
"Z holkama jsme ho zamknuli," strkala mi klíče do ruky.
Krátce jsme se poradili s Jirkou.
"Tak jasný? Ty odemkneš a já tam vletím!"
Nelíbil se mi ten podezřelej klid. Přikrčil jsem se jako tygr, když se chystá k útoku, a dal znamení Jirkovi. Pak už šlo všechno strašně rychle. Jirka odemknul, já se rozeběh´, v rákosí luplo, ve vrbě hrklo, já seděl na zadku, Jirka se tlemil a chlap se stojanem od infuze, kterej ještě vibroval, se tlemil taky. A l e t a k n ě j a k d i v n ě. První si toho všimnul Jirka, vystartoval a v okamžiku ležel chlap na posteli omotanej prostěradlem až je krku a zmítal se jak zahradní hadice. Jako koberec jsme ho odstěhovali do sanitky kde jsme se všichni trochu uklidnili.
"Já pojedu radši s houkačkou," oznámil jsem Jirkovi, kterej seděl vzadu a hlídal.
"Jo, hlavně rychle! Co když mu zas něco vleze do hlavy…," strachoval se Jirka.
Asi tak do půlky probíhala cesta v klidu, ale jenom proto, že chlap vymejšlel další úklady. Nemohl toho moc dělat, ale jedno si přece jenom našel.
"Ty vole, ten hajzl po mě plive!" zaječel Jirka, strhnul ze sebe plášť a ovázal ho chlapovi pečlivě kolem hlavy.
"Dej bacha, ať se neudusí," smál jsem se.
Na psychiatrii už jsme dojeli v pohodě. U příjmových dveří postával doktor v kostnatých brýlích a něco vysvětloval sestře.
"Vezeme vám zboží, doktore," zahalekal jsem na něj. Doktor přes obroučky brýlí nahlédl do sanitky a přehnaně milým hlasem nás informoval.
"Ale chlapci, patologie je támhle…" Oba jsme se jako na povel obrátili směrem, kam ukazoval.
Omyl se rychle vysvětlil a dodnes nevím, zda to byl ze strany doktora cynismus. Počkali jsme, dokud toho našeho "klienta" nevyšetří, a modlili se aby ho přijal. Když chlap na otázku, co že ho tak rozčílilo,odpověděl, že přiletěl čert a ukrad´ mu hodinky, doktor už se ani dál nenamáhal. Zpátky jsme jeli s Jirkou sami.
"Čéče, víš čeho se bojim?" zeptal se Jirka a nečekal na odpověď.
"Deformace z povolání…," zabrumlal si spíš pro sebe.
Na další úvahy už nebyl čas. Ve vysílačce znovu zachrastilo a hlas operátorky nás nasměroval do Sezimovy ulice. Epileptický záchvat, doktor je na místě, nutný převoz. Jirka neměl na žurnálu co dělat, tak jezdil od té akce na interně se mnou. Bylo toho hodně a oba jsme byli už dost unavený. Převáželi jsme taky několik starších dam na pravidelná vyšetření. Bylo nám z Jirkou líto babiček, co vkládaly do převozek bankovky.
"Ale babi, tu padesátku si vemte zpátky. Já vám z těch schodů pomůžu i zadarmo."
Na čekačku jsme se vrátili asi hodinu před koncem šichty. Jirka měl najednou ze všeho smutnou.
"Hele, nevíš, s čím ležel ten chlap na interně? Ten, co jsme ho vezli na psýchu... "
Podíval jsem se do papírů: "Podezření na otravu houbami."
Jirka se na mě otočil a já jsem přesně věděl, co se mu honí hlavou. Člověk prostě nikdy neví, kdy to na něj přijde. "Spouštěče" šílenství nás potkávají na každém kroku. Stačí hádka s kamarádem, zhrzená láska, podlost někoho, komu jsme věřili víc než sobě… To si spousta lidí neuvědomuje. Každým podrazem, každou nepříjemností se tenhle bod zlomu posunuje blíž a blíž. Všichni se jen tak houpeme na hraně.
Jako vždycky jsme se všichni sešli před koncem šichty na základně. Miloš zrovna vyprávěl holkám na dispečinku příhody z dnešního dne.
"´si představte, co se mi stalo. Jedu po hlavní, když mi najednou do cesty skočil chlap!" hulákal.
A prej: (Zachraňte mě, pomóóóóc.")
(Co se stalo dědo?) povídám já," a "ha ha ha," kuckal Miloš smíchy.
"A dědek na mě: (Rychle mě odvezte nebo se zítra zastřelím!)
"A co ty??" zeptal se Jirka.
"No já mu řek´, že teda přijedu až zejtra!" zajíkal se Miloš smíchy.
"Magor!" prohodil jsem k Jirkovi.
"Rohlíkovej!" dodal Jirka a Miloše přešel smích.
|
|
|