|
|
|
Příběh druhý (Mimo prostor) Autor: GammaRay (Občasný) - publikováno 12.5.2000 (10:00:21), v časopise 17.5.2000
|
| |
Tohle se nemůže povést, říkal jsem si když se kamarád obecně přezdívaný Ignor pokoušel přelézt z balkonu na balkon, protože ve vedlejším bytě zahlédl moji mladou sousedku.
„Nedělej to krávo. Seš nalitej jak Rumburak. Spadneš! Nepoletíš, teď prostě nepoletíš, seš nacucanej jak houba.“ Snažil jsem se ho přesvědčit o nesmyslnosti jeho dojmů. Zbytečně. Byl už jednou nohou na balkoně u své vyvolené a nebezpečně se kymácel na hraně. Pokoušel jsem se ho tam aspoň dotlačit, protože jsem doufal, že zpátky půjde dveřmi. Když se to konečně povedlo zazvonil zvonek. Nejdřív jsem běžel otevřít, ale Ignor si to rozmyslel a vracel se zpátky na základnu.
„Zůstaň!“ Zařval jsem.
„Není, neeeeeeeeeníííí.“ Brečel.
„Zaťukej blbče a řekni, že sis splet byt. Zpátky půjdeš normálně.“ Nebylo to chytrý, ale nic jinýho mě nenapadlo.
„„Neeeeeeeeníííííííí, nikdo neeníííí.“ Nedal si říct Ignor. Sakra a za dveřma jsou určitě fízlové, protože nás někdo prásknul. Nasadil jsem nejmilejší výraz jakého sem byl schopný a otevřel. Stála tam Markéta, samozřejmě holka z vedlejšího bytu, a v ruce držela láhev vína a oříšky.
„Vy tady máte nějakej mejdan, můžu se přidat?“ Usmála se.
„Rychle! Balkon!“ Zaječel jsem na ni. Nechápala a koutky úst se ji pomalu obracely do protisměru.
„Klíče, hned!“ nekompromisně jsem ji vyrval svazek z ruky a začal se dobýval do jejího bytu. Proletěl jsem ložnicí a skoro utrhl kliku od dveří na balkon. Ignor mi spadl do náruče a s úžasem v očích zašeptal: „Ty jsi tak krásná.“
Markéta, která se mezitím probudila z šoku stála za námi a dokonce se ji vrátil úsměv.
„Čau Ignore, ráda tě poznávám.“ Těžko potlačovala smích.
Ignor něco nesrozumitelně zamumlal a dál mi vysel v náruči jako batole.
„Pomož mi s ním.“ Poprosil jsem Markétu.
Společnými silami jsme ho přestěhovali ke mě domů na pohovku, přiryli dekou a snažili mu držet hlavu na stranu kdyby zvracel. Spal jako když ho do vody hodí a těžce oddychoval. Nadával jsem si, protože když odpoledne přišel se slzami v očích, smutný a osamělý, nabídl jsem mu panáka. Věděl jsem, že to s chlastem nezvládá, věděl jsem jak mu je a ani nemusel nic říkat. Byl to kamarád a já mu měl pomoct. Místo toho jsem ho ožral a málem shodil z balkonu.
Ignor se vlastně jmenoval Jirka, ale říkalo se mu tak od nepaměti. Šašek, srandista, pařič, kalič, prostě člověk do party. Přidal se k nám kdysi dávno na nějaký akci, co jsme byli s kapelou a od té doby s námi jezdil a chodil všude. Pak si svařil rampu, pár světel a začal nám dělat osvětlovače. Dlouho nikdo z nás nevěděl co si o něm myslet, nikdo nevěděl co vlastně hledá a když jsme mu nabízeli peníze za světla, nikdy si nic nevzal. Časem jsme zjistili, že peníze nepotřebuje. Měl jich dost. Potřeboval přátelství, lásku. Nikdy neměl žádnou blízkou přítelkyni a byl sám jako rockerovy slzy. Žádnej týpek „pomáda“ ze žurnálů, „jenom“ prostě fajn člověk. Otočil jsem se k Markétě a začal filozofovat o tom jak je ten svět nespravedlivej, jak se všeobecně sere na lidi co za něco stojej, o tom jak se kal drží u dna a proč všichni chtěli nějakou kompenzaci když slepička nesla kohoutkovi vodu. Tak dlouho jsem kecal až jsem usnul taky. Taky se mi něco zdálo jako v Příběhu prvním, ale nepamatuju si to.
Když jsem se probudil, bylo už hluboký poledne. Až ve sprše jsem si uvědomil, že Ignor na pohovce chybí. Asi odešel brzy ráno. Po ranní hygieně mě napadlo, že bych mohl zajít za Markétou a omluvit se ji za ten včerejšek. Vyšel jsem na chodbu, zazvonil a jaké bylo mé překvapení, když místo Markéty otevřel Jirka.
„Děláme omeletu k obědu. Dáš si s námi?“ Takhle štastnýho jsem ho ještě neviděl. Za chvíli se objevila Markéta, chytla Jirku něžně kolem ramen a zašvitořila:
„Pojď dál, prostřela jsem i pro tebe.“ Asi sem koukal jako Bulhar na mlátičku, protože se oba jako na povel rozesmáli.
Po obědě se Jirka s Markétou vydali na procházku a já šel ještě dospávat kocovinu. Pozdě večer jsme museli s Jirkou nazkoušet pár světel a efektů na plánovanej koncert kousek od Telče. Jirka byl jako vyměněnej. Hýřil nápady, vtipkoval, smál se. Jo láska dělá divy. Docela jsem mu záviděl. Měl jsem zrovna období po rozchodu a na novej vztah jsem se necejtil. Světácky jsem rozhlašoval, že na „TO“ si vždycky nějakou najdu, ale po pravdě jsem držel půst jak mladej mnich. Ne, že by se nenašla sem tam, nějaká známost, ale když to není s ranním mazlením a snídaní, tak mě to nebaví. Je to jako pohár bez šlehačky, akorát z toho bolí žaludek a studí v hubě. Zase jsem dostal pseudofilozofickou náladu a rozmlouval z Jirkou o lásce jako absolutním citu. O tom, že v nejlepším se má odejít, protože když něco nevyjde tak se člověk akorát trápí. Jirka oponoval, že trápení patří k lásce a já si stál na svém, že když se někdo trápí, tak to není láska, ale trápení a hotovo. Samozřejmě jsem sám nevěřil tomu co říkám, jenom jsem si chtěl trochu usnadnit samotu a zmírnit bolest při vzpomínkách na minulej vztah.
„Jak v nejlepším odejít, vole?“ zeptal se najednou Jirka.
„Vždyť vo to snad de, ne? Aby to bylo nejlepší. Jak vodejít? Jako umřít?“ Pokračoval.
„Ne zrovna umřít, ale prostě jenom odejít.“ Uvědomoval jsem si ty blbosti co říkám, ale byl v tom trochu strach o sebe samotného, o Jirku, a o to co se stane kdyby jim to s Markétou nevyšlo. Chtěl jsem to nějak zlehčit, chtěl jsem říct Jirkovi aby to bral s rezervou, ale nevěděl jsem jak. Znal jsem Markétu dlouho a je to strašně fajn holka, ale… Věděl jsem, že do toho nemůžu nijak zasahovat, ale vím, co to dělá se mnou když přijdu o někoho, koho miluju. Člověk najednou neví co chce, kdo je a kam jde. Shrnuto! Bál jsem se, že Jirka není připravenej na to, když mu Markéta pláchne. Není můj styl malovat čerta na zeď a každému bych radil, kdyby se ptal, ať do toho prostě jde, ale tady jsem měl strach.
Koncert v Pavlovicích u Telče, se moc nepoved. Od začátku jsme měli nějaký problémy; Malej sál kam se nevešla celá osvětlovací rampa, byla tam zima a navíc mi hned při nástupu praskla struna. O přestávce, když jsem stál frontu na pivo se mě dokonce jedna „mánička“ zeptala, jestli nevím kde je tady JukeBox. Celej koncert vyvrcholil tím, že Pavlovi, druhýmu kytaristovi někdo nablil do futrálu a já se málem popral s nějakým dědkem co měl na rukávu pásku „pořadatel“. Na poslední chvíli mě stáhnul Jirka.
„Vyser se na něj. Dyť má vidle v šatně, zemědělec!“
„Já ti dám vidle mladej, to budeš koukat!“ Vyskakoval dědek.
Jirka mě odved kus stranou a já jsem vztekle hledal po kapsách cigára.
„Hajzl!“ Ulevil jsem si.
„Co se vlastně stalo?“ Zajímal se Jirka.
„Nic! Pojď jdeme balit.“
Cesta domu proběhla už bez problémů, ale nikomu nebylo do řeči. Akorát jsme se domluvili s Jirkou, že přespí u mě, protože chtěl hned ráno jít za Markétou. Bylo mi zle a byl jsem rád, že tam se mnou Jirka bude. Vždycky když se něco takhle podělá, mám potřebu se někomu vypovídat. Když nás kluci vyhodili před barákem, u Markéty se ještě svítilo. Jirka se u mě vysprchoval a už zvonil u vedlejšího bytu. Zůstal jsem sám a vůbec se mi nechtělo spát. Otevřel jsem láhev vodky a nalil si panáka. Bylo mi smutno. Myslel jsem na to, že mi najednou hodně chybí někdo, kdo by poslouchal: Neboj, příště to bude lepší. Někdo komu bych chtěl věřit a někdo, kdo by věřil mě. Pořád mi zněl v uších dědkův výrok a ta hrozná zloba v jeho hlase: „Ty vlasatý hnusáky pozval kdo?“. Místo aby nám jako pořadatel pomáhal, tak se ožral a vyváděl. Štve mě, kolik může takovejhle člověk způsobit bolesti a neštěstí. Začne to blbejma kecama, pokračuje to udáváním sousedů kvůli třem jabkám, který spadly za plot a končí to… Jak tohle všechno skončí !? Zvedl jsem se a bezmyšlenkovitě se opřel o zvonek u Markéty. Otevřel Jirka a v patách mu stála Markéta.
„Víš co řek!?“ Vyštěkl jsem na ně.
„Že jsme vlasatý hnusáci!“ Pak jsem se obrátil a pochodoval zpátky k sobě. Markéta koukala s otevřenou pusou a Jirka za mnou volal:
„Nechceš zůstat u nás?“
„To je dobrý, jdu si lehnout.“ Usnul jsem až k ránu a pořád slyšel ty slova: „Hnusáci!“ Kdo ví, proč mě to tak vzalo…
Ráno bylo trochu líp. Umyl jsem se, nasadil sluchátka a brnkal si na kytaru až někdy do tří do odpoledne. Pak jsem dostal hlad. Tak jo, risknu to a půjdu naproti do sámošky koupit nějaký zvíře. Mezi dveřma jsem zakop o Jirku, kterej seděl na zemi a držel hlavu v dlaních.
„Co tady sakra děláš?“
„Je konec!“ Vzlykal Jirka. A doprdele, je to tady! Prolítlo mi hlavou.
„Co? P P roč jako?“ Koktám.
„Nechce se prej vázat, ale já ji miluju!“ Jirkovi od pláče přeskakoval hlas.
„Hele ono se to nějak překulí. Pojď odvezu tě domu, vyspíš se a já s ní promluvím.“ Nebylo co na to říct.
„Vstávej hnusáku!“ Zavelel jsem a Jirka se usmál. Postavil se na nohy a recitoval:
„Vlasatý hnusáci, dělají si legraci. Vlasatý hnusáci, děd se v hrobě obrací.“ Přidal jsem se k němu:
„Rádoby dobráci, do futrálu nazvrací.“ Smáli jsme se jako pominutý.
Odvezl jsem ho domu a když vystupoval ještě jsem se zeptal:
„Co, dobrý??“.
„Jo, v pohodě!“ Usmál se. „Hele a neříkej Markétě nic, já ji zavolám sám.“
„No dobrý, jak chceš.“
Netušil jsem, že ho vidím naposled. Dva dny na to jsem seděl u Markéty, když jsem přes zeď slyšel, že u mě zvoní telefon.
„Prosím?“ Udýchaně jsem se ohlásil.
„Je to v prdeli čéče!“ Ozval se vystrašenej hlas Pavla z kapely. „Jirka se vsadil se s partou v hospodě, že vyleze na sloup vysokýho napětí. Nahoře mu uklouzla noha a spadnul. Je úplně mrtvej, čéče, MRTVEJ!“
Nezmohl jsem se ani na slovo, ale ve mně všechno řvalo. Zavřel jsem oči a promítal si všechny okamžiky - všechny chvíle co jsme spolu prožily. Světelná hra obrazů abstraktních i reálných. Míhající se postavy a smějící se Jirkova tvář, jak na nás mrká od svejch světel. Jak měl rád modrou jako já. Jak stojí za dveřmi a v igelitový tašce si nese špekáčky a láhev vodky: „Kdyby se to protáhlo…“ Jak si krátí čas když čekáme na autobus a staví dětem sněhuláka. A jak mu místo pometla dal do ruky rum aby mu nebyla zima. Jak křičel „Jackpot!“ když dostal ránu proudem… A najednou obraz potemněl a zažloutl jako by přes oko promítačky někdo položil žlutou pásku. Vidím na pásce nezřetelný nápis. Zrcadlově. Snažím se zaostřit. Víc! Ještě víc! Vidím to! Obrovská černá, tepající písmena: „P O Ř A D A T E L“.
„Jsi tam? Žiješ?“ Ozvalo se a já si uvědomil, že pořád držím sluchátko u ucha.
„Jo, já žiju!“ Zavěsil jsem…
|
|
|