Napsal jsem dva řádky
na bílý papír bez linek
a nebylo to lehké
odsouzení,
Však zástupy mých vzpomínek
jimž neumím hned říci dost
vracejí mě neúprosně zpátky
byť už zcela spálený je most,
Tvá tvář ve tváři mojí zas obrací nás dokola
jako ostré tužky, jenž nám píší
na zrcadla našich duší
o lásce mé ostříhané dohola.
Co chtěl však vyjádřit jsem stačil
útrpně i bezezbytku snad
a vzít to zpátky nelze již
ani to, co zbylo mezi řádky,
Tvá slova vybuchla jak zátky
jako temné svíce
vždyť my sami jsme jen tažnými ptáky
stejně jako naše létavice.
|