:::::: tisková zpráva k výstavě na hradě Lipnice


Praha________Brod________Lipnice


Richard Kliment – „Lipnice 1417“


Výstava fotoobrazů poškozených kamenů ze zdí Katedrály sv. Víta v Praze, v prostorách hradu v Lipnici nad Sázavou, k připomenutí výročí svěcení husitských kněží roku 1417.

- instalace od 4.8. 2007
- zahájení spojené s koncertem souboru Ludus Musicus /16.00 hodin/
/www.ludusmusicus.cz/
- ochutnávka mešních vín z produkce Arcibiskupských vinných sklepů Hovorany
/ www.avs.wz.cz/

- spolupořádá agentura Interes /www.interes.cz/


I.

Fotografované kameny pocházejí z venkovního pláště Svatovítské katedrály, z pilířů gotické části chrámu a z interiéru kaple sv. Václava. Jsou druhem rozdílné, i když tvoří celek jedné stavby. Obrazy z nich vzniklé se liší systémem řeči, kterou promlouvají. Ale sdělují společný význam. „Pes navrátil se k vývratku svému a svině do kaliště bláta.“ Taková je lidská „přirozenost“.

„Aj, zakládámť na Sionu kámen úhelný, vybraný, drahý, základ pevný. I vy, jako kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní. Vám tedy věřícím jest poctivost, ale nepovolným kámen, kterýž zavrhli stavitelé. V kterýž kdokoli věří, nikoli nebude zahanben. Kámen úrazu a skála pohoršení.“

Umělecká práce je nadána mimořádnou výsadou - nebýt součástí společenské hierarchie. Může použít útržky historické vědy, málo podložené teorie i z kontextu vytržené citáty. „Pes navrátil se k vývratku svému a svině do kaliště bláta.“ Svou „přirozenost“ člověk vždy znovu potká.
Proto je možné propojit mnoho staletí roztržené světy husitství a katolické církve v jednom výstavním projektu.

Připomeňme historické souvislosti, které k sobě pojí Svatovítskou katedrálu, přes staré město Brod, s hradem v Lipnici nad Sázavou.
Karel IV, iniciátor gotické tváře Katedrály, vlastnil i Lipnici, /které roku 1370 udělil právo „hrazeného města“/. Dědictvím hrad později přešel na Čeňka z Wartenberka, který byl nejvyšším pražským purkrabím, ale stál též za únosem světícího biskupa pražské arcidiecéze Heřmana Nikopolského, který byl 6. března roku 1417 při návštěvě Brodu unesen na Lipnici a přinucen vysvětit husitské kněží.
Heřman Nikopolský při návštěvě jistě chtěl navštívit kostel sv. Vojtěcha, který stojí na místě Vojtěchova zastavení na cestě z Čech. A kde údajně při světcově modlitbě vytryskl pramen, jehož voda se stala zázračnou../Kostel stojí v místech nejstaršího osídlení Brodu/. Svatý Vojtěch je spolu se svatým Vítem a zemským patronem knížetem Václavem, třetím svatým, jemuž je zasvěcena Katedrála.
Z Brodu pocházel Michal de Causis, který roku 1414 vedl v Kostnici proces proti Janu Husovi.
Roku 1422 po vítězné bitvě s králem Zikmundem brutálně vypálila Brod vojska Jana Žižky, bývalého člena osobní stráže krále Václava IV. O tři roky později, 7. 4. 1425, se Žižka do města vrátil, aby zde vyhlásil etický kodex vedení války - Vojenský řád. „Abychom se pokáli tu, kdež jsme zhřešili..“ Snad je tohle lidská přirozenost.



II.

Záměr vytvořit soubor obrazů k připomenutí výročí svěcení husitských kněží r. 1417 na hradě Lipnice, je téměř paradoxem. Známe razantně odmítavý postoj husitských kněží vůči obrazům. Odpovídal jejich přesvědčení, ve kterém se prolínala chiliastická víra v brzký příchod Krista, který „shromáždí pšenici do obilnice své, ale plevy bude páliti ohněm neuhasitelným“, a Hospodinův příkaz „neučiníš rytiny, ani jakého podobenství věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani na zemi dole. Nebudeš se jim klaněti ani je ctíti“. Přímé zavržení obrazů najdeme v kázání Jakoubka ze Stříbra z kostela Panny Marie před Týnem – pronesené v pro nás důležitém roce 1417.

Idea starozákonního zákazu obrazů ve smyslu „nebudeš míti jiných bohů“ je historicky svázána s pokusem egyptského faraona Echnatona z. r. cca 1400 př. n. l. zavést v říši monoteismus, ale svou podstatou navazuje na ještě mnohem starší magickou praktiku, která umožňuje prostřednictvím nápodoby /obrazu/ manipulovat s realitou. Zákaz tak chránil Boha před magickým útokem. Důležité je samozřejmě i zdůraznění Boží neuchopitelnosti.
„Nevyzdvihujte ničehož ku poctě se mnou. Oltář ze země uděláš mi a na kterémkoli místě rozkáži, přijdu k tobě. Jestliže mi uděláš oltář kamenný, nedělej ho z kamene tesaného, nebo jestliže pozdvihneš železa na něj, poskvrníš ho“. /Může to být ohlas na dávné lidské oběti..?/

Husité jsou spojováni s pokusem o nábožensko – společenskou reformu. Teologický spor našel odezvu v potřebě sociální změny. Pevná hierarchická struktura společnosti důsledně stála na slovech apoštola Petra: „Poddáni tedy buďte všelikému lidskému zřízení pro Pána. Buďto králi jako nejvyššímu, buďto vladařům, jako od něho poslaným. Služebníci buďte ve vší bázni poddáni pánům, netoliko dobrým a mírným, ale i zlým. Jestliže bez viny trpíce, toho snášíte, toť jest milé před Bohem.“ To byl základ autority vlády, pevně spojené s Papežstvím. „Hierarchie pozemská má svůj vzor v nebesích..“ - řekl k volbě Karla IV. císařem papež Kliment VI.
Upálení Jana Husa ale potvrdilo fatální odtržení Čech od autority hierarchie katolické církve, /po většinu 14. století diskreditované schizmatem dvoj i trojpapežství/, a s ní spojené šlechty.
„Dejtež tedy co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu.“ Ale která „Hvězda je Císař“?
Když zemřel Václav IV., král s kapkou domácí, přemyslovské krve, rozhořela se naplno svatá válka. Roku 1420 bylo proti Čechům vypraveno křížové tažení.

„Bývali pak i falešní proroci v lidu, jakož i mezi vámi budou falešní učitelé, kteříž uvedou sekty zatracení. A mnozí následovati budou jejich zahynutí.“ Kdo by ale taková slova vztáhl na sebe? „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“. Husité byli přesvědčení, že ví, kteří „libosti pohanů páchali, chodivše v nestydatých chlípnostech, v žádostech, v zbytečném pití vína, v hodování, v opilství, a v ohyzdném modlosloužení.“ A kdo tedy slouží Antikristu. I ve svatém Petru lze číst: „Majíce dobré svědomí, aby za to, že utrhají vám jako zločincům, zahanbeni byli ti, kteří hanějí vaše ctné obcování v Kristu. Všickni buďte jednomyslní, jedni druhých bíd čitelní, bratrstva milovníci..“

Byly ničeny symboly, v očích husitů ďábelské, moci. A když byly páleny obrazy, hrady, kostely i celá města, zbořena měla být i Svatovítská katedrála. Právě proto, že byla Karlem IV zamýšlena jako výraz absolutní císařské moci, pokladnice symbolů a relikvií.

„A základové zdi městské všelikým kamenem drahým ozdobeni byly. Ale chrámu jsem v něm neviděl. Pán Bůh všemohoucí chrám jeho jest a Beránek.“