„Za poledne třtina šumí jinotaji…“

Opaluji se pod oknem a zvuky zvenku mě přenášejí do dětství. Vzdálené houkání sanitky, holubí tokání…

To jsem ještě ničím nebyla, ještě ničím nemusela být. Napjatost mysli mezi minulostí a budoucností povoluje, jako příliš napjatá struna. A musím? Najednou mi připadá, že člověk nemusí nic…nemyslitelné. Co když? Ničím nebýt, prostě žít, z okamžiku na okamžik. Jako dítě. Nevymýšlet budoucnost, netlačit ze všech sil káru touhy, aby nastalo to, co chci. Uvolnit se. Neočekávat – přijímat to, co přichází. Nevnucovat skutečnosti svou představu, neznásilňovat se.

Nenahlížet se zvenčí, zda odpovídám nějaké škatulce. Štve mě, když zapadnu do přihrádky, ale můžu se pominout strachem, když ne… Nenahlížet se zvenčí! Nechat se být. To je to být sám sebou – je to být sám svou vlastní škatulkou, kde není nikdo jiný. Nechat sama sebe žít po svém.

Odtud pochází to napětí.

A to je ten stav uvolnění. Uvolňující výdech.

Uvolnit se, žít. Nebát se. Žít – žít to, co přichází.

Otevřít se skutečnosti doširoka, uvolnit se, rozšířit se, jako bych objímala, přijímala.