|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jak štiky v potoce mi kmitaly chloupky, když na ně dopadal svěží déšť z konce potrubí. Upletl jsem věnec z bublin a pustil ho po proudu. Chvíli sebou smýkal, až nakonec celý rozmáčený zmizel v oceánu. Mával jsem mu varhánky na rozloučenou. Když tu jsem z břehu uviděl cosi divného. Tam, kde se oceán potápěl a mizel, se vynořila, ale jen na okamžik, děsivá věc. Jen koutkem oka jsem ji zahlédl. S mečem z deště jsem se stáhl do koutku vany. Kolena jsem si kryl bradou a plamínky z kapek se snažil zastrašit tu obludu. Ale jako by ji to akorát dráždilo. Pod hladinou běsnila čím dál tím víc. Zběsile jsem mával pochodní před sebou a jí to bylo jak červeným praporem před očima. Na hranici zoufalství jsem se ve svém koutku vany uchýlil k zákeřnému a velice zbabělému kroku. Sebral jsem v sobě poslední zbytek sil a rychle jsem s hbitostí šelmy otočil kohoutkem. Promáčený z boje jsem si lehl do trávy a oddychoval. Uslyšel jsem zvuk kloktavého vypláchnutí úst s ostrým tónem rzi. A pak...pak takové docela maloučké a tichoučké „plop“ a zasyčení. Pustil jsem ruku strachu, kterou jsem celou dobu tak křečovitě svíral. Vstal jsem a podíval se na svého nepřítele. Jeho drobné tělíčko bylo roztrháno po celé odpadové rouře a zbytky lemovala bílá pěna. Usmál jsem se od ucha ke středu nosu a začal pomalu čistit arénu.
|
|
|