Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 28.12.
Bohumila
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Tenochtitlán
Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 17.3.2002 (00:11:26), v časopise 29.3.2002
Bubny zavířily a ulicí Tenochtitlánu se prodíral zástup ozbrojených mužů. Jásavý hlas trubek oznamoval návrat velekněze do hlavního města. Lidé se zvědavě zastavují na ulici, odvracejí se od stánků s překrásnými šperky a dychtivě očekávají pestrobarevný průvod. Za chvíli se vynoří první nosiči. Truhly plné zlata nemají konce.Třicet nosičů se prohýbá pod jejich tíhou. Opánky pleskají do udusané země, prach z ulic se v žhavém vzduchu vznáší kolem a usedá na bosé nohy. Průvod nosičů zmizí za druhým rohem a nové ohlušující troubení oznamuje příchod nejvyššího. Na zlatem vykládaném palankýnu sedí starší muž s vážným výrazem ve tváři. Hlavu mu zdobí záplava ptačích per nevídaných barev na čelence ze zlata. Tělo halí roucho v barvách bohů. Lidé sklání hlavy a tichým uctivým pozdravem vzdávají čest veleknězi. Ozbrojená stráž kolem nosítek se ostražitě rozhlíží. Průvod uzavírá skupinka spoutaných mužů. Na čele se jim perlí pot, a i když mají sluncem osmahlé tváře, liší se od zdejších obyvatel. Na těle jim sem tam chrastí zbytky železného brnění, barvy španělského království jsou vybledlé a zaprášené. Jejich oči zračí děs a hrůzu. Spoutáni na rukou, s dřevěným obojkem kolem krku kráčí ulicí, vydáni napospas posměchu a krutým urážkám . Občas vzduchem prolétne kámen a najde si svůj cíl.
Průvod zahne k chrámu. Nejvyšší pyramida aztéckého hlavního města na vodě má tři velká schodiště. Sto dvacet schodů má jistě svou symboliku, ale zajatci o ní teď nepřemýšlejí. Jejich věznitelé je připoutají k dřevěnému kůlu. Trubky a bubny ohlušují, ale přesto je poznat, že se děje něco důležitého. Velekněz je vynesen k chrámové bráně. Ta je zdobená květinami a zlatem, otevírá se a vychází průvod několika žen. Všechny oděny v bělostná roucha, vlasy rozpuštěné a propletené barevnou záplavou. Vycházejí tři ženy. Liší se od ostatních, jejich roucha jsou zlatá, na hlavě jim sedí koruně podobný čepec a každá nese v rukou předmět. Misku, dýku a zlatou masku. Poslední z žen jde zvolna. Vlasy vysoce vyčesané, bílé roucho zdobené červenými znaky. Čelenka z papouščího peří sahá až na zem. Jde bosá. Zatímco ostatní padnou na kolena, jen co se veleknězova noha v opánce dotkne země, poslední z žen před ním stojí hrdě. Uvítá zástupce boha jen lehkým pokývnutím hlavy.
„Zajali ho,“ pronese velekněz zvučným hlasem. Na ta slova všechna ústa, co jich jen kolem na sta a možná i tisíce je, jako jeden muž vydávají dlouhý, psímu vytí podobný zvuk. Pohřební píseň, slova modlitby za mrtvého, nebo přísaha pomsty bohů nepřátelům? Zajatci se krčí v koutě a nevědí. Hlas tolika úst jim nahání hrůzu.
„Staň se tedy vůle bohů,” rozhodne velekněžka.
Sotva znatelný pokyn strážím znamená pro zajaté muže smrt. Jsou smýkáni ke schodišti. Na jeho úpatí jim rozřežou pouta, ale na útěk není ani pomyšlení. Sledují je nesčetné páry očí a v každém z nich se dá vyčíst touha po krvi.Velekněz shodí na zem své roucho. Kněží kolem se rozestoupí do polokruhu. Z rukou tří kněžek přijímá zlatou masku, kterou si nasazuje na tvář. Ďábelský úšklebek masky sám o sobě děsí. Vše ztichne jako mávnutím kouzelného proutku. Velekněz si přes ramena přehazuje dlouhý plášť z jaguáří kůže. Bojovníci přivádí pod schody první zajatce. Španělé už nejsou ani trochu stateční. V myšlenkách jim víří nespočet historek biskupů a velitelů o aztécké krutosti. Podlamují se jim kolena a jsou téměř vyneseni na samý vrcholek schodiště. Dokonale ohlazené kameny tvoří rozsáhlé prostranství, na němž stojí vedle sebe dva navlas stejné chrámy. Jeden z tmavého kamene, hrozivě působící svou mohutností a podivným zdobením zdí. Druhý je sněhobílý, posetý okvětními lístky neznámých květin. Tmavý patří bohu deště Tlaloku, světlý slunečnímu bohu jihu Huitzilopochtlimu.
Zajatci překvapeně zahlédnou pod svýma nohama krví zborcenou zem. Nevídanou silou je jim z těla serváno všechno oblečení a pevné paže je svalí na obrovský, stolu podobný kámen. Vzduchem se mihne nůž. Jeho ostří se zaleskne a zaboří do prsou odsouzence. Krev kolem stříká a vztyčená paže velekněze zvedá vysoko nad hlavy všech podivnou červenou trofej, ze které kape na zem krev. Lidské srdce vytržené z hrudi.

Pralesem se prodírá skupina mužů. Na zádech nesou lehké lodě, které vydlabali z kmenů popadaných stromů. O kožené holínky jim cinkají těžké meče, měchy s vodou se houpají u boků a potem lesklá čela přitahují hejna komárů. Z dálky za nimi hučí řeka. Prales chrání svá tajemství hustým větvovím. Kolem poletují pestrobarevní ptáci a jejich křik protíná ticho rušené jen sípavým oddechováním. Uprostřed toho všeho kráčí muž v šedé sutaně. Na krku se mu houpá velký dřevěný kříž, v rukou drží ušpiněnou a potrhanou modlitební knížku. Jeho rty se pohybují, slova modlitby přes ně ale nepřejdou.
„Tvoje Eminence jistě ví, jak s těmi neznabohy naložit,“ přitočí se k biskupovi muž v černém kabátci, s širokým kloboukem na hlavě.
Biskup mu nevěnuje nejmenší pozornost. Dál odříkává svou litanii a jako v transu pozoruje zvídavýma očima muže před sebou.
„Bůh má s námi všemi své úmysly.“
„Požehnáš mužům, než půjdou do boje?“
Slabé přikývnutí je odpovědí.
„Teď jen, jak rozdělit kořist?“
Po chvilce ticha je to nečekaná otázka. Biskup konečně obrátí svou tvář a zpytavě se zadívá na muže vedle sebe.
Hlídka vpředu dává znamení. Celý konvoj se zastaví. Na jediné znamení se všichni rozprchnou do stran. Ukryti za dlouhými liánami a listy stromů ostražitě sledují, co se děje.
Z daleka jsou slyšet tlumené hlasy. Neznámá řeč dává tušit, že se nejedná o křesťanské bojovníky. Cortes dává znamení třem mužům ve své blízkosti. Oddělí se od skupiny, která se stále skrývá v křoví. Našlapují pomalu a nesmírně opatrně. Plíží se k okraji srázu. Očima slídivě hledají rušitele. Roklí prochází zástup nahých divochů. Kolem pasu mají jen bederní roušky, do tmavých lýtek jim při chůzi pleskají toulce šípů. Někteří mají v rukou dlouhé, nožům podobné palice. Osekávají křoví kolem a dělají cestu nosičům, kterým se záda prohýbají pod tíhou zlatých nosítek.
„Cuauhtémoc,“ vydechne Cortes tiše, když zahlédne majestátnou postavu mladého aztéckého panovníka. Muži se na sebe překvapeně podívají. Jejich tolik obávaný nepřítel je přímo před nimi. Stačí nabít mušketu, zalícit a vystřelit. Ale výstřel by přilákal další divochy. Cortes lituje, že nemají takové šípy jako ozbrojený panovníkův doprovod. Sleduje průvod pod sebou a v hlavě se mu rodí nápad. Nosítka s panovníkem prochází těsně pod jejich úkrytem. Aztécký panovník se bystře rozhlíží, jeho temné oči jako by pronikaly houštinou pralesa. Cortesovi se zdá, že je musí vidět. Po čele mu stéká kapička ledového potu. Moc dobře ví, co by následovalo. Tiše vstává a doprovázen udivenými pohledy se potichu vrací k výpravě. Bezpečně pozná své ukryté lidi. Tiše vydává rozkazy. Houfují se do dvou skupin. Jednu Cortes posílá na jih k řece, s další se vydává zpátky. Jako jeden muž kráčí k roklině. Průvod skoro prošel, poslední dvojice bojovníků upravuje cestičku. Kladou osekané větve tak, že nezasvěcený nepozná, kolik nohou přešlo cestičku, která se zdá jako vyšlapaná zvěří. Cortes naznačí rukou. Boční stezkou sestupuje do rokle a následuje divochy před sebou. Ví už, že míří zpátky k řece. Pokud vše vychází, jak má, druhá skupina by teď měla dorazit nad pahorek a za chvíli tam dojde i tichý průvod. Snímá z ramene mušketu. Ještě se přesvědčit, že je nabitá, a už nezbývá než čekat.
Kdesi vepředu se ozval výstřel. Smluvené znamení vytrhne všechny z klidu. Cortes se rozbíhá za divochy. Právě včas, na planině začíná bitva. Indiáni uskakují za kmeny stromů, snaží se vběhnout do lesa, ale z houští pálící muškety si najdou svůj cíl. Zbývá jen ústup. Nosítka s panovníkem se ocitla na zemi. Sám Cuauhtémoc napíná luk jednoho z padlých divochů a střílí po neznámých útočnících nazdařbůh do lesního porostu. Jeho zvučný hlas velí k ústupu. Divoši se stahují kolem svého vládce, brání jeho majestát vlastním tělem. Někteří jsou již raněni. Bez známky bolesti napínají luky, nedbajíc krvácejících ran. Jejich statečnost je obdivuhodná. To musí uznat i sám Cortes. Dobíhá na planinu a jako démon se zjevuje v týlu ustupujících indiánů. Jeho muži pálí do jejich holých zad a kosí řady mužů. Jejich těla tvoří hranici, za kterou se Cuauhtémoc ukrývá. Ví už, že je to marný boj, ale jeho hrdost mu nedovoluje vzdát se. Šípy v toulci dochází, nikde již není žádná zbraň. Zbývá jen smrt. Aztécký panovník sahá do koženého pouzdra, které má připevněno u boku. Dlouhá, šípu podobná jehlice se vznese vysoko nad hlavu, opíše oblouk a blíží se skončit svou pouť v srdci bojovníka. Cortes je ale rychlejší. Na poslední chvíli stiskne Aztékovi ruku a ten v překvapení pustí jehlici na zem. Cortesovi muži ho pečlivě svazují. Velký náčelník jednoho z nejstarších národů se ocitá před svým přemožitelem. Pohledy těch dvou se střetnou. Conquistadorův pohled neskrývá potěšení a příslib krutosti, pohled mladého, snad pětadvacetiletého vládce dětí slunce je výrazem odhodlání. Španělé sbírají své zraněné. Útok se povedl, žádní mrtví. Vrhají se na padlé aztécké bojovníky a s lačností hyen jim strhávají z krku zlaté řetězy s podobou hadího boha.
Na planině vyrůstá tábor. Hromadí se vyschlé kmeny a větve stromů, zapaluje se oheň na ochranu před jaguáry a jinou divou zvěří. Hlídky jsou rozestavěny, v čele stojící plátěný stan hlídají tři zbrojnoši. Uvnitř je u kůlu přivázán statečný aztécký bojovník. Po těle mu kape krev, kulka v paži se nebezpečně zanicuje, rána začíná hnisat. Přesto stojí, umdlelý, vzpřímeně a snaží se před vězniteli nedávat najevo porážku. Jeho přivřené oči neustále sledují vše kolem a hledají jen sebemenší možnost k úniku.
„Nepovede se ti to.“
Cuauhtémoc se ohlédne po hlase. U zadního cípu stanu stojí Cortes. Pozoruje pobaveně svého vězně. S krutým výrazem v očích přistupuje blíž. Vězeň trhá pouty, ale jeho síly slábnou. Cortes to snažení sleduje zjevně pobaven.
„Tví bojovníci včera zajali mé průzkumníky. Já dnes zajal tebe, náš bůh je víc než štědrý.“
„Váš bůh není žádný bůh, ale démon.“ Azték pohrdavě sleduje svého přemožitele. Ostrý švih biče mu protne tvář. Rána pálí, ale bojovník na sobě nedává znát sebemenší známku bolesti. Jen jeho oči mají tvrdší a odhodlanější pohled.
„Však počkej, já z tebe tu zpupnost vytřesu,“ směje se Cortes a přivolává několik svých zbrojnošů. Do stanu je přinesen rozžhavený kotlík oleje. Muži namáčejí meče ve žhavém oleji, opalují je nad ohněm a jejich žár sálá po celém stanu. Nebezpečně se blíží k zajatcově hrudi…

-

Ostrovní město na jezeře Texcoco se tyčí v západu slunce. Přes hradby se do ztemnělého pralesa nese táhlý bojovný křik. Vyplašená zvěr prchá hlouběji do úkrytu tmy. Ptáci usedají do korun stromů, kraj se začíná halit do noční tmy.
Aztéčtí bojovníci přivádí dalšího zajatce. Divoce se zmítá v poutech, oči vytřeštěné hrůzou, křikem ochraptěl a vydává jen sykavé zvuky. Jako předešlým je mu roztržena halena a je povalen na čerstvou krví potřísněný obětní kámen. Muž po levici velekněze přebírá z jeho rukou další trofej. Ukládá ji do bělavé schránky a staví na sloupoví, které lemuje schodiště. Opodál přihlíží velekněžka. Přes její rty proplouvá píseň bohům. Oči halí podivný smutek, smíšený s divokou krutostí a zlobou.
Ulicí se ozývá jekot. Kněz, vyrušen ve své krvavé práci, sleduje přibíhající houf. Pod půdorysem Velké pyramidy se houfuje lidské zděšení. Zoufalý křik vítá ztichlý průvod. Ulicí přichází několik mužů. Na ramenu nesou podivné břemeno. Kráčí rozvážně, jako by nesli drahocenný náklad. Dojdou pod schodiště. Pomalým pohybem sesunou těžkou věc, která je zabalená ve vlajce španělského království. Velekněžka je udiveně sleduje. V jejích očích pomalu roste hrůzné poznání. Co sestupuje co noha nohu mine a její pleť má porcelánový nádech. Pokleká před muži, kteří zarytě mlčí, hlavy skloněné a ruce svírají v pěst. Jako by se bála toho, co uvidí, pomalu rozhrnuje látku. Vyděšený sten jí přejde přes rudé rty. Ruka bezděčně dopadne na bušící hruď, aby zklidnila srdce, které by mohlo puknout bolestí. Její oči se vpíjí do strnulého pohledu muže na zemi. Hladí jeho hladkou tvář, skrápí ji slzami a líbá vychladlá ústa, potřísněná ještě vlahou krví. Přikládá své jemné ruce na zkrvavené šrámy od biče a přejíždí po sečných ranách, které způsobily tolik bolesti. Kolem se zastavil čas. Po celou dobu, co nejvyšší kněžka klečí u mrtvého, se nikdo kolem neodváží ani dýchat. Kněžka vstává a naráz propuká celá ulice, na které se mezitím shromáždilo na sta lidí, v srdceryvný křik. Stovky úst pronáší modlitbu k bohům, opěvují velkého vládce, jehož statečné srdce bylo tak krutě zastaveno, a přísahají pomstu. Zajatci sledují výjev před svýma očima udiveným pohledem. Nikdo si jich v tuto chvíli nevšímá, a přesto nikdo nevyužil možnosti utéct. Na pokyn nejvyšší zvedají muži mrtvého na ramena a vynášejí ho k chrámům Velké pyramidy.
Sama kráčí na poslední cestě s mrtvým. Ženy v bílých rouchách ji následují, hlavy hluboce skloněny. Vchází do temného chrámu. Dveře se za nimi s rachotem zavírají. Teď již tisíce páry očí se naposledy loučí se svým vládce.
Až po hodné chvíli se velekněz znovu pomalu ohlédne po zajatcích. Strhává si z obličeje zlatou masku a výraz jeho tváře je změněn k nepoznání. Zlobou zkřivená ústa, oči šlehající nenávist a krutý, nemilosrdný výraz. Zajatcům se třesou kolena. Počáteční údiv nad podivuhodným pohřebním průvodem se změní v bezmezný děs z toho, co bude následovat. Nesrozumitelný řev velekněze neznačí nic slibného. Zajatci jsou smýkáni nahoru. Prvnímu z nich velekněz naučeným pohybem vyrve srdce z těla. Nešťastník se zmítá v bolestech, když se dlouhý ostrý nůž vpíjí do neopálené hrudi. Nevydrží ale bolest a upadá do milosrdných mdlob. Necítí již nic, když mu jeden z kněží rázným pohybem naostřené sekery na dřevěném, symboly a znaky pomalovaném topůrku, setne hlavu. Ta je nabodena na kůl a bude zdobit tzompantli, děsivou stěnu pomsty. Nově useknuté hlavy rozšiřují řady již holých, oschlých lebek.
Křik z venku je v pyramidě slyšet jen tlumeně. Velekněžka doprovodila tělo mrtvého do pyramidy. Je položeno na chladný kamenný stůl, plný vrytých znaků a písmen starodávného jazyka. Ženy kolem omývají tělo. Rány mažou vonnými mastmi, v nádobkách míchají balzamovací tekutinu. Natřou jí ztuhlé tělo a obalí první vrstvou bělostného plátna. Minuty ubíhají a na těle se vrství další a další plátna. Jiné ženy přináší zlaté sochy bohů, pergamenové svitky kodexů a královské roucho. Naposledy oblékají svého krále. Velekněžka jen zpovzdálí sleduje, jak ho ukládají do kamenné rakve. Dvanáct silných žen si ji naloží na ramena a za doprovodu pohřební písně sestupují hlouběji do útrob pyramidy. Prochází jeskyní, která je zatopená vodou. Obratně se vyhýbají důmyslně skrytým spouštěcím mechanismům, která mají za úkol ochraňovat mrtvé při jejich posledním odpočinku. Ukládají kamennou rakev na oltář. Poslední sbohem a mrtvý král osiří. Ženy se vrací stejnou cestou, dvě z nich ale zůstávají ve tmě jeskyně. Měly tu čest stát se společnicemi mrtvého.
Venku zuří boj. Španělé prorazili hradby a nečekaně útočí. Lidé se brání, část města již hoří. Výstřely z mušket kosí i poslední vzdorující. Ženy s křikem utíkají, stíhány lačnými vojáky. Některé neváhají skočit z hradeb do vod jezera Texcoco, jiné se stávají kořistí dobyvatelů. Jeden z oddílů útočí na vrcholek pyramidy. Španělé běží po schodech nahoru. S odporem kloužou jejich nohy po kalužích krve. Na samém vrcholku ztuhnou hrůzou. Posledních pár kněží právě vykonává poslední oběť. Dobyvatelé zděšeně sledují, jak jejich spolubojovník umírá pod nožem velekněze. Až po chvilce se vzpamatuje Goméz, velitel zadních vojsk, a dává příkaz ke střelbě. Aztéčtí klesají v dešti ohlušujícího volání. Kolem obou chrámů leží kosti a mrtvoly. Boční stěny jsou lemovány hrůznou tzompantlií, o které Španělé zatím jen slyšeli v pověstech, ale ani ve svých nejdivočejších snech si ji nedokázali představit. Z výšky dvou metrů na ně shlíží i dvacet hlav, které ještě včera brázdily s nimi nově objevenou zem.
Město na jezeře je dobyto. Muži a válečníci pobiti, ženy s dětmi uvězněné v jedné ze čtyřiceti věží. Část jich bude odvezena na marocký trh otroků, zbytek zahyne v ohni, který bezohlední Španělé rozdělali před vchodem do věže. Za pár minut se všichni obyvatelé Tenochtitlánu udusí kouřem. Nikdo si nevšímá osamělé ženy, která se plíživě podél stěn snaží dostat až k hradbám. Velekněžka nepozorovaně proklouzne malou brankou. Ještě pár kroků a ocitá se u vody jezera. V rákosí hledá schovanou loďku. Odráží od břehu a vesluje. Šplouchání vody upozorní stáže. Zalící, vystřelí, ale minou. Zalící znovu. Kněžka se v loďce vztyčí. Kulky k ní již nedoletí. Náhle před očima překvapených zbrojnošů loďka vzplane jasným plamenem. Velekněžka zapálila chrastí udusané na dně loďky. Její jasný zpěv bohu slunce je slyšet až k břehu. Krásná ústa, poznamenána krví milence, prosí boha o přijetí její duše do věčného království.



Biskup Diego de Landa se zálibně dívá na počínání zbrojnošů. Vynáší za stálého pokřiku hory pergamenových svitků a s jásotem je házejí do vysoko šlehajících plamenů ohně, který si dovolili rozdělat na posvátné půdě chrámového prostranství. Na hranici hoří posvátné rukopisy, kodexy starých vládců i mýty a báje pradávného národa. Hned vedle se kupí druhá hromada. Rozjaření zbrojnoši na ni skládají šperky, zlaté mísy a zlaté sošky aztéckých bohů. Před očima dobyvatelů se hromadí veškerý poklad sluneční říše. Cortes dohlíží na práci svých mužů. Jeho oči zálibně sledují kořist a ostražitě dohlíží na to, aby si nikdo nic nenechal. Vše se pak má dělit. Jak jinak než rovným dílem. Cortes dostane tři čtvrtiny a jeho posádka zbytek. Málem by ale zapomněl na biskupa. Nu co, slib je slib, posádka dostane menší díl.
Aztéčtí zajatci přihlíží drancování města. Pokoření válečníci, kteří teď sami zakusili krutou potupu, se dívají na spoušť, kterou za sebou conquistadoři zanechávají.Vojáci přináší další a další oběti, které zkosily jejich muškety. Ale ztráty jsou i na druhé straně. Několik poražených mužů, jejichž těla byla hozena na těla obětovaných, si bohatství již neužijí. Španělé se křižují při tom pohledu. Obličeje zkřivené v hrůzných grimasách, hruď rozpáraná pravidelným řezem a z útrob je vidět zaschlá krev. Hrůzné trofeje lidských srdcí již sňali z podstavců. Dohady o tom, zda mrtvé pohřbít, či nikoliv ustaly. Při zjištění konečného počtu obětí je všem jasné, že pohřbít všech dvě stě mužů není v tuhle chvíli možné. Biskup nad nimi pronese modlitbu a jejich těla budou svržena do hromadné jámy. Snad se jejich duše setká s pánem na nebesích. Za hrdinský boj si to zaslouží. Cortes opouští rozjásané spolubojovníky. Vrací se pomalu k bráně chrámu boha Tlaloka. Prochází temnou chodbou zčásti osvětlenou loučemi na stěnách. Sedá ke kamennému podstavci a ze záňadří vytahuje útlý, v kůži vázaný deník a naostřený brk smočuje v posvátné barvě. Světlo loučí odráží na stěny svou chladnou, skomírající zář. Píše pro potomky svůj triumf. Stránku uvádí dvacátý osmý den druhé luny záře léta páně patnáctistého dvacátého pátého – 28. 2. 1528
Kdesi v nejhlubších útrobách pyramidy, v zatopené jeskyni, která chrání hlavní pohřební místnost, se pohne kamenný sarkofág zatížený na těle posledního aztéckého panovníka. Jeho duše nestoupá k okřídlenému bohu, jeho duše hledá svého vraha a jako temný stín se plíží pyramidou.


























Poznámky k tomuto příspěvku
vrtusík (Občasný) - 17.3.2002 > hm...

Body: 3
<reagovat 
Kapucín (Občasný) - 20.3.2002 > Jediné, co bych vytkla, je přemíra krátkých vět, zejména v prvních dvou částech. Obdivuju ale tvůj talent na popis, ať už situace nebo prostředí, člověk úplně cítí, jak kolem něj ožívají, vidí je před očima.
Těším se na další! :o)
Body: 5
<reagovat 
 Tepes (Občasný) - 20.3.2002 > Kapucín> Děkuji, příznivá kritika a věcná výtka vždy potěší. Snad se dalších povídek dočkáš brzy, jen tak dostat nápad :O)
<reagovat 
čtenář Alena - 22.3.2002 > moc dlouhé a málo čtivé
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter