autobusy líně míjely zpocené běžce
s rádiem kolem uší
kupy voskových kelímků
i pořadatele omotané páskou
šinuly se Prahou jako velké žluté housenky
roztávající vedrem
cestující si vyhradili prostor svými sluchátky
bez potřeby tempomatu
bez potřeby dialogu
nevím, jak dlouho jsi stál poblíž nástupiště
z celého toho mumraje jsem viděla jen ty oči
viděla jsem je cestou v polospánku
a hlas předčítající Saturnina
vkládal do vět tvoje slova z rána
ještě jsme ani nevymotali zadek z města
a už mám sto chutí vecpat řidiči Blesk a poloviční kafe
a vzít to za něj
a na nejbližší odbočce
najít směrovku na Dejvice
nu což, olupte …
Skácel by pro nás měl nejspíš pochopení
dovedl ocenit smuténky
jen místo sms psával křídou po ohradách
velkým písmem
aby bylo k přečtení i jednotlivcům
projíždějících kolem
s tou nechutí dorazit až do cíle
ty tvoje oči, milý příteli
budou mi nejspíš bloudit dnešní půlnocí
vím já, jestli v tom vedru vůbec usnu?
snad jen pro tu možnost
jít ti zas naproti z autobusu
chvíli se tvářit jakože nic
včetně snahy dýchat jen kotníkem
tomu říkám být za hrdinu
z ploužícího se žlutého objektu psát všechna ta slova
nevidět, jak se příjemce zrovna tváří
jen jakýsi předpoklad té letní modři
na pozadí nedělní Florence
|