|
2.
Ráno, když první paprsek pošimral Jozefku do tváře, ozvalo se podivné klepání. Že by datel ťukal do kmene stromu? Kdepak, klepání přicházelo ze světnice. Tak Jozefka vstala a hledala, odkud se podivné zvuky ozývají.
“Ťuk-ťuk” zaslechla náhle z její vlastní truhly. Pomalu ji otevřela a udiveně zůstala stát. Na ručně vyšívaném ubruse, kterým zdobila stůl ve slavnostních chvílích, leželo malé miminko. Krásný, usmívající se chlapeček vesele mával ručkami a pěstičky narážející na stěnu truhly dělaly “ťuk-ťuk, ťuk-ťuk”.
Jozefka se dívala na ten usmívající se uzlíček, a když se vzpamatovala, pochopila, co se stalo. Lesní král vyslyšel její prosbu a dal jí jednoho ze svých synů lesa. A protože byl chlapeček původně javorovým lístkem, dala mu jméno Javůrek.
Javůrek nebyl jako ostatní děti. Uplynul měsíc a z malého miminka vyrostl statný mládenec. Urostlý, pracovitý a velice chytrý mladík, který nadevše miloval svou maminku a stejně jako ona i celý les.
Jednoho dne mu vypověděla, jak potkala lesního krále a jak se díky němu stal Javůrek jejím synem.
“Ach, maminko, jsem tak rád, že tě mám. Nebýt tebe, snad bych byl stále pouhým lístkem na javoru. A přitom je život člověka tak krásný a zajímavý.” V jeho hnědých očích se zaleskl pocit štěstí. “Slib mi, že mě nikdy neopustíš.”
“To ti nemohu synku slíbit. Každý někoho jednou opustí. I ty mně možná dáš sbohem, až bude pro tvé srdce naše chaloupka příliš malá.”
Pro Jozefku bylo těžké připustit si, že by měl syn z chaloupky odejít. Ale pokud ho svět bude lákat, bránit mu nebude.
“Kdepak, maminko,” dušoval se Javůrek, “já nikdy neodejdu.”
“I neslibuj,” pravila se smíchem, i když jí do smíchu právě nebylo. Bez Javůrka si už život v chaloupce neuměla představit.
V chaloupce radost, smích, žena už syna má,
ač je to jen pár dní, Javůrek všechno zná.
Kam chodí slunce spát, kde ráno vychází,
spolu se mohou smát, radost jim neschází.
Tak lesní král jí štěstí dal
s darem, jenž v syna proměnil,
svou lásku může dát, plakat i s ním se smát,
kéž by se ten čas nezměnil.
3.
Tak, jako teče voda v potoce, ubíhal i čas. Přešel podzim, přešla zima a nastalo jaro. Louky plné květů hrály všemi barvami, krajem zněl ptačí zpěv a celý svět byl šťastný. Jen Javůrek ne. Jeho smích se už nerozléhal po chaloupce, ani s ptáčky nerozmlouval, jen zadumaně chodil sem a tam. Ve dne oči přivíral, v noci oka nezamhouřil. Jozefka by mu tak ráda pomohla, aby byl zase šťastný, ale na jaké trápení hledat lék? Javůrek mlčel, nic neříkal a on i Jozefka trpěli čím dál víc.
Jednoho dne odešla Jozefka do lesa a tam u známého pařezu zvolala:
“Lesní králi, lesní králi. Prosím, pomoz mému i Javůrkovu trápení, víš-li, co mu bolest způsobuje.”
“Vím, co tvého syna trápí,” odpověděl jí hlas z lesa. Hluboký a silný hlas lesního krále. “Trápí ho tobě daný slib.”
“Slib?” Jozefka nechápala. “Proč by ho tak moc trápil nějaký slib?” ptala se dál lesního krále.
“Běž domů a zeptej se. Sám ti odpoví.” Hlas utichl.
Jozefka, ještě více zmatená, se vrátila domů. Javůrek seděl na lavici u kamen a jeho smutný pohled vzbuzoval lítost a veliká muka v matčině srdci. Přisedla k synovi a plna soucitu pohladila jeho tvář.
“Řekni mi, Javůrku, co tě trápí? Třeba ti mohu pomoci.”
“Nevím, jak bys mně mohla pomoci, maminko. Sám si nerozumím. Můj rozum se pře s mým srdcem. Nevím, komu z nich mám dát za pravdu.” Seděl a oči měl stále upřeny někam do neznáma.
“Tak jen mi pověz, co říká tvůj rozum a co tvé srdce.” Vložila jeho ruce do svých a čekala.
“Rozum mi říká, že jsem tvůj syn a ty - má milovaná maminka, že miluji les a naši chaloupku. Ale srdce říká, že mu něco nebo někdo ještě chybí a že bych měl odejít a najít to. Jenže já tě nemohu opustit. Patříme k sobě,” odmlčel se a tiše dodal, “slíbil jsem ti, že nikdy neodejdu.” Konečně z Javůrka spadla všechna tíha, kterou svým mlčením nesl.
Jozefka se na Javůrka zahleděla a se slzami a zároveň s úsměvem řekla:
“Tak tohle tě celý ten čas trápilo? Do světa bys šel, ale říci sbohem neumíš?”
Objala svého syna a oba náhle cítili, jako by se probouzeli ze zlého snu. Z Javůrkových očí zmizel smutek a nahradila ho touha. Začal Jozefce vyprávět, co již dlouho nosil v srdci.
“Víš, maminko, mnoho nocí nespím. Kdykoliv zavřu oči, tak ji vidím. Nádhernou dívku s očima jak tůňka, ve které se odráží nebe bez mráčku. Vlasy černé jak havraní peří a tvář má jako růžové poupátko.”
Javůrek zasněně opěvoval krásu dívky, jejíž obraz se mu stále zjevoval ve snech. Nerozuměl tomu, ale věděl, že ji musí najít. Jen tak bude jeho srdce zase šťastné.
Jozefka, ač nerada by se s Javůrkem loučila, nemohla dopustit, aby se její syn utrápil. Sama tuto bolest kdysi poznala. Před mnoha a mnoha lety milovala mladíka, který její lásku opětoval. Tajně se scházeli pod starým dubem, kde si lásku a věrnost vyznávali.
Ona - chudá dívka, on - v šatech s erbem. Jeho rodiče však lásce nepřáli, a přestože mladík sliboval, že se jejich rozhodnutí vzepře, svůj slib nesplnil. Ještě mnoho dní chodila Jozefka ke starému dubu, ale mladík se tam již neobjevil.
Dny, které následovaly, byly opět plné Javůrkova smíchu. Jen v očích Jozefky se občas zablýskl smutek. Synovi ve štěstí bránit nechtěla, ale kdo ví, zda se jí ze světa vrátí.
Protože byl Javůrek hodný hoch, chtěl Jozefce ještě vypomoci - nařezal dříví do zásoby, vyrobil spoustu hrníčků a misek a vyspravil střechu. Když měl vše hotové i jemu se najednou zdál odchod velmi těžký. Měl trochu strach z toho velkého světa. Vždyť nikdy nebyl dál, než kam sahal jejich les.
Každé loučení je smutné. O to smutnější, když se loučí matka se synem.
“Dej na sebe v tom světě pozor, Javůrku. Vyvaruj se lží, přetvářky a zloby. Poslechni vždy své srdce. A bude-li ti nejhůř, vzpomeň na lesního krále.” Oči se jí pomalu zalévaly slzami, ale plakat nechtěla. Musela myslet na Javůrkovo štěstí.
Záhonky už byly pokropeny ranní rosou a sluncem zalitá cesta čekala na Javůrka. Ten objal svou matku tak silně, jak to jen milující syn dokáže.
“Běž, blázínku, vždyť mě umačkáš,” zasmála se Jozefka.
A tak tam stáli v objetí, v Javůrkově torničce chladly koláčky a nad hlavou jim skřivánek zpíval písničku na rozloučenou.
“Sbohem, maminko,” políbil Jozefku na čelo a naposledy se zadíval na místo, které pro něho bylo domovem.
Vzal svoji torničku a šel. Ještě dlouho se za ním Jozefka dívala, dokud jí cestu nezakryly poslední stromy.
Opouští ji štěstí, pomyslila si. Když ale bolest z loučení trochu ustoupila, uvědomila si, že syna neztrácí navždy. Jen mu umožnila porozhlédnout se po světě. A když se mu zasteskne, má se kam vrátit. Vždyť tady je jeho domov. V tomto lese, na malé mýtince.
...pokračování příště...
| 
