Ani jeden z nich nespal. Aimura nemohl zamhouřit oko, protože se bál. Bál se toho, že to nebude tak, jak si myslí Jarin. Bylo by to dobré, ale už nevěřil na šťastné náhody. Jenom tam tak mlčky ležel a cítil, jak se stahuje smyčka. Škrtila ho, zatímco elf byl úplně klidný. Tak moc mu chlapec chtěl říct, aby utekli, dokud je čas, ale nešlo to. Jarin se těšil na své druhy a nedal by si svou myšlenku vymluvit.

Byli blízko, ale vití náhle ustalo. Pořád se přibližovali a to ticho věstilo něco zlého. Chlapec chytil elfa za ruku.

„Utíkej!“ křikl Jarin.

Běžel by rád, ale nebylo kam. Okolí bylo přikryté tmou a v ní čekala smrt.

Elf zhluboka dýchal a nebojácným pohledem projížděl tmu před sebou.

„Aimuro, promiň,“ omluvil se pak, aniž by se na kluka podíval.

A chlapec by mu býval vysvětlil, že není proč, kdyby ho elf poslouchal.

Jarin vystřelil do tmy. Do prázdné tmy. Něco tam bylo a zakňučelo to, jak se šíp zaryl do těla. Ze tmy najednou vystoupila spousta tmavě rudých světélek a vlci začali vrčet. Elf zavrčel taky. Vystřelil další šíp, a další…

Věděl, že nemají šanci proti takové přesile, ale byl odhodlaný padnout zaslepen nenávistí. Tyhle vlci nebyli obyčejní, byli mnohem větší a nebezpečnější. Jejich černá srst byla temnější než noc a jejich oči děsivější než samotná smrt. To oni zabili tenhle les a Jarin ho musel pomstít, i když to byl marný boj.

Aimura to moc dobře věděl a nechtěl tu zbytečně zemřít. Hledal kudy by mohli utéct. Jenže v lese by je vlci hned dohnali, a pak by už neměli žádnou šanci se ubránit. Pak si všiml malé skuliny u paty kamene. Možná to bylo bláznovství, ale dozajista jediná jejich naděje.

„Pojď!“ zatahal elfa za rukáv.

„Ne,“ bránil se elf.

„Umřem tady!“

„No a?“

„Tím ničemu nepomůžeš.“

„Není útěku,“ vzdychl elf, připraven zemřít.

„Je,“ řekl rozhodně kluk a táhl elfa na druhou stranu balvanu. „Támhle,“ ukázal na průrvu dole.

„Hodně štěstí,“ popřál Jarin Aimurovi. Kluk se vyděsil, myslel si, že Jarin zůstává. „Neboj, půjdu hned za tebou,“ ujistil ho pak.

Aimura lezl opatrně dolů a Jarin mu kryl záda. Nedovolil žádnému vlku, aby se přiblížil. Jenže chlapec lezl pomalu a šípů v elfově toulci ubývalo. Jarin neváhal a skočil, byly to dobré čtyři metry. Dopadl a svalil se na zem. Než se zvedl, už k němu běžela jedna ta bestie. Rychle nabil a prostřelil jí krk. Vlk se svalil těsně před ním a ještě po něm hrábl tlapou.

„Aimuro, skoč!“ zavolal nahoru.

Hned na to byl kluk dole a odkutálel se k díře. Nasoukal se dovnitř a volal na Jarina. Elf se v mžiku protáhl skulinou. Neodbytný vlčí čenich se snažil dostat dovnitř. Aimura vytáhl z Jarinova toulce jeden z posledních šípů a bodl ho do něj. Vlk zakvičel a utíkal pryč.

„Jarine,“ obrátil se chlapec na elfa. „Vlka jsem sice neviděl, ale myslím, že tohle nebyli obyčejní vlci.“

„Nevím,“ vzdychl Jarin. „Nevím, co se to děje. Svět se mění a je zlý. Mnoho věcí je jiných, než jaké je znám.“

Tady dole nebylo vidět vůbec nic, krom černočerné tmy. Světlo hvězd se sem nedostalo ani jediným paprskem.

„Jsme nejspíš v pasti,“ konstatoval Jarin. „Zpátky nemůžeme a i kdyby, tak z tohohle lesa není úniku. Na severu jistě číhají tví pronásledovatelé a jinam se nedostaneme, protože po naší stopě půjdou ty černé bestie. A tahle chodba, kdo ví, jestli někam vede, nebo se stane naším hrobem?“

Chlapec se rozplakal. Jarin ho objal: „Nezoufej, pořád máme naději. Cítíš ten chladný vánek?“

„Jo,“ vzlykl Aimura.

„Ten znamená, že tahle chodba vede nejspíš dál. A nevypadá to, že by to byla jenom prasklina ve skále. Někdo jí vyhloubil.“

„Elfové?“ zajímal se kluk.

„Elfové nejspíš ne, ti milují světlo.“

„Tak kdo teda?“

„V těchhle časech je možné všechno, i to, že se elfové ukryli pod zem. Donuceni nepřítelem,“ hádal Jarin. „Nejspíš to zanedlouho zjistíme, ale budeme muset jít po tmě, protože nemáme světlo.“

Pomalu teda scházeli skalními chodbami a neviděli vůbec nic, ani sami sebe. Mohli jen doufat, že tma tady dole neskrývá něco ještě možná hrůznějšího než les nahoře. Slyšeli však jen vlastní kroky a kdesi v dálce kapky vody tříštící se o zem.

Byli ztraceni, ty chodby možná někam vedli, ale dozajista ne ven z lesa, což si však Jarin nechával pro sebe. Jak sestupovali níž, bylo pořád chladněji. Ani nevěděli, kde přesně jsou, což trvalo nejspíš celý den a možná i noc.

Vůbec spolu nemluvili, pokud to nebylo nutné. Oni sice nikoho neslyšeli, ale někdo mohl slyšet je. Až pak se zastavili, ovíval je ledový vánek odkudsi z temnoty a seshora k jejich uším dolétlo cvrlikání ptáčků.

„Je tu rozcestí,“ zašeptal Jarin. „Můžeme jít dolů, ale jestli pak najdeme nějaký další východ, nebo nějak vylézt nahoru a...“

„Tam jsou ale ti vlci,“ bál se chlapec.

„Slyšíš ty ptáky?“ zeptal se Jarin. „Je tam život. Naděje.“

Snažili se tedy vylézt strmým kopcem nahoru. Ruce, nohy, těla, měli sedřená od hrubých skal, ale neodrazovalo je to.

„Jarine, tam někdo mluví,“ zalekl se Aimura, ale ta slova, co slyšel, byla tak pěkná, že by ani nevěřil, že tak může mluvit někdo zlý.

„Já vím,“ řekl jenom Jarin. „To je elfština,“ dodal pak šťastně.

„Elfové,“ myslil se Aimura. „Ti nás zachrání a pomůžou mi se pomstít, mají určitě velké vojsko. Jenže nebudou moct odejít kvůli těm vlkům. Nepřítel to má dobře vymyšlené, připoutal elfy ke své zemi. Mají tak svých problémů dost a nepomůžou mi.“

Jarin zatím volal elfsky nahoru. Nebyl to křik, spíš zpěv. I ptáci přestali cvrlikat, když slyšeli tu nádheru elfského jazyka. Hudba mu zazněla v odpověď. Stoupali výš a uviděli paprsky světla a v nich siluetu. Stál tam muž v dlouhých zlatých vlasech a se špičatýma ušima. Jakoby z oka vypadl Jarinovi.

„Nevěděl jsem, že jste si všichni tak podobní,“ řekl Aimura a Jarin se začal smát a něco povídal tomu druhému, který se začal smát taky.

„Říká, že on už také poznal tvého strýce, děda, otce a některé z tvých bratrů,“ nepřestával se smát Jarin.

„Kde?“ podivil se chlapec.

„Myslel tím, že vy lidé jste pro nás elfy také všichni velmi podobní.“

„No ale to teda nejsme. Já třeba nevypadám jako můj děda,“ ohradil se Aimura.

„Ale my také ne. Uvidíš, že až poznáš další elfy, nebudou se ti už zdát podobní.“

„Náš velitel by si s tebou rád promluvil,“ řek ten elf, když přišli blíž.

„Samozřejmě,“ souhlasil Jarin.

Aimura jim však nerozuměl vůbec nic.

Po provaze vylezli nahoru a Jarin se za doprovodu jednoho z elfů odebral k jejich veliteli.

Vlasy měl zářivější než všichni ostatní, tvář povědomou a oči ustarané, ačkoliv nebyl příliš starý.

„Vítám Tě,“ řekl. „Odkud jste přišli?“

„Z Hoke.“

„Cože?“ podivil se elf. „Co dělá elf v Hoke?“

„Nepocházím z Hoke, ale z Iko. Procházel jsem jenom kolem a tam se ke mně přidal můj přítel Aimura.“

„A proč jste proboha vstoupili do Loundoulienu?“ ptal se elf. „Vždyť to je zázrak, že jste přežili.“

„Vlky jsme potkali,“ řekl Jarin. „Museli jsme utéct do podzemí.“

„Nemysli si, tam dole se taky skrývá smrt.“

„Myslím, že budeme mít ještě dost času si promluvit, teď se najezte a odpočiňte si. Brzo musíme vyrazit na cestu.“

„Na cestu?“

„Vše se dozvíš, ale teď běž.“

Jarin přišel ke svému příteli, který seděl na zemi a chroupal elfský chleba. Sotva ho Aimura uviděl, už mu půlku odtrhával.

„Mám svůj,“ ukázal Jarin bochník chleba.

„Tak co ses dozvěděl?“ zajímal se chlapec.

„Vlastně nic,“ zamyslel se elf. „Chtěl jenom vědět, odkud jsme přišli. Pak mě poslal za tebou, abysme se posilnili a odpočinuli si, protože nás nejspíš čeká dlouhá cesta.“

„Stejně jste vy elfové dobrý,“ usmál se Aimura. „Lidé od nás z vesnice, by takového cizáckého elfa hnali pryč. Už vidím, jak by třeba strýček Mijagi někomu dával chleba a nebídl mu přespání ve svém domě. Ten by na tebe vzal hůl.“

„Já moc lidí neznám,“ smál se Jarin. „Ale jestli jsou doopravdy takoví, jak říkáš, tak je ani poznat netoužím.“

„Ne, všichni nejsou takoví. Teta Hičiro by tě určitě nevyháněla.“

„A co tvoje matka?“ ptal se elf.

„Nevím,“ zamračil se Aimura.

Ráno je vzbudil jeden z elfů. Posbírali svoje věci, kterých moc nebylo, a vyrazili společně s elfy pryč. Ani vlastně netušili kam.

Noras byl v čele průvodu a Jarin se nechtěl ostatních vyptávat. Aimura, ten ani nemohl, protože neuměl ani slovo elfsky. Začínal je však obdivovat čím dál tím víc. Moc je neznal, v příbězích to byli většinou blázni posedlí magií. Nikdy neumírali na žádné nemoci, milovali přírodu a s lidmi se moc nestýkali, protože je považovali za hloupé.

Jenže co Aimura znal Jarina, vůbec mu nepřišlo, že by se elfové měli chovat povýšeně. Byl sice hodně chytrý na to, jak byl mladý, ale nevytahoval se s tím. Tihle ostatní sice vůbec nemluvili, ale přišli mu jako odvážní muži, úplně jiní než ti z jeho vesnice. Lidé se strašně rychle vzdávali, ale elfové bojovali do posledního muže. Ač se říkalo, že jsou nesmrtelní, a možná skutečně byli, o to víc jich padlo v boji.

V dálce mezi zčernalými kmeny stromů občas uviděl kamennou sochu, dávno porostlou mechem. Byl to divný pocit vidět tu chátrající krásu. Každá to socha v sobě ukrývala příběh a zdálo se, že každou chvíli obživne. Ale nestalo se tak, dál jen mlčky každá vyprávěly svůj příběh. Příběhy lásky, utrpení, vznešenosti a pýchy, která byla úplně zbytečná v toku času, hrdinství mnoha bitev a moudrost mnoha předešlých generací.

„Tyhle časy už jsou dávno pryč,“ pomyslel si Aimura. „Dřív se bojovaly velké bitvy, lidé měli krále, kteří se nebáli vytáhnout do boje proti zlu a bezpráví. Tehdy byl prostor pro hrdinství, ale teď jsou časy jiné. Hrdinové zmizeli kdovíkam, protože to vypadá, že jich už není potřeba, ale je to jen iluze. Všechno je jinak a svět je horší než předtím. Nejsou sice války, ale příroda zmírá. Války mají své důvody, a to, že jsme donuceni žít, tak abysme ty důvody neviděli, neznamená, že boj není potřebný.“

Když konečně v poledne zastavili, chlapec neodolal a šel se k jedné soše, která byla kousek v lese, podívat. Jak se k ní blížil, připadal si čím dál tím menší a uvědomoval si prchavost dějin.

„Co se teď zdá být důležité je jenom stránka v knize života. A možná ani to ne, co když to ani nebude zapsáno, jako by to pak ani nebylo.“

Pomalu zvedal hlavu a jeho pohled klouzal po ladných nohách, které jako by patřily srnce. Tělo vypadalo taky jako srnčí, ale hruď a hlava byli ženské. Měla úsměv ve tváři, ačkoliv její nohy jako by se zastavily v prostřed rychlého běhu. Radovala se a chlapce, unešeného její krásou, přehlížela.

„Aimuro, musíme jít dál,“ říkal mu Jarin stojící opodál a taky se na chvíli zahleděl na krásnou sochu.

„Co je to zač?“ zeptal se Aimura.

„Dryáda. Víla z dubin. Jen tak ji neuvidíš, a když přece jen ano, zemřeš. Ale v mnohých válkách nám pomáhaly.“

„Víly a válčit?“ divil se chlapec.

„Válka se týká všech,“ řekl Jarin. „Je krásná,“ vzdychl potom.

„Je,“ přitakával mu Aimura.

„Ale teď už musíme jít,“ zakončil to nakonec elf a vrátili se k ostatním.

Ještě před západem slunce dorazily na místo, kde měli přečkat noc. Jestli Aimura dobře počítal, tak elfů bylo 13, ale je taky možné, že některé ještě neviděl.

Pár jich začalo šplhat na stromy, a tak se chlapec podíval nahoru, kam to lezou. Kdesi ve výšinách nad sebou uviděl dřevěné plošiny. Byly tak vysoko, že se mu zatočila hlava i tady na zemi, protože se správně domníval, že tam bude muset vylézt taky.

Nedlouho potom se připlížil večer. Na nebi se vyjasňovaly hvězdy a měsíc a skoro všichni elfové bděli, jenom Aimura a asi dva další tvrdě spali, vyčerpáni po celodenním putování.

Jarin se ptal po veliteli, chtěl se ho ještě zeptat na hodně věcí, které zatím dost dobře nechápal. Elfové mu řekli, že je na poslední, třetí, plošině. Po provazovém žebříku tedy přešel na plošinu na druhém stromě a po větvích stoupal výš, na tu třetí.

Stáli tam tři elfové. Úplně na kraji, drželi se zábradlí a s lítostí koukali na svou zem, o kterou je připravovali vlci a kdo ví, co ještě.

„Za chvíli to začne,“ řekl jeden z elfů, Fulsan. „To, co nám trhá uši.“

Nejdřív slabé, ale rychle sílilo. Les byl vlků plný a každou noc se jejich vití neslo lesem.

„Tak i my nakonec odejdeme,“ řekl Noras s tíhou v srdci a usadil se na větev stromu, vysoko nad zemí. „Je mi to líto, protože cítím sílu lesa, proudí mnou, když se dotýkám zdejších stromů. Les ještě neřekl poslední slovo, ale my navždy odejdeme v zapomnění a přenecháme ho zlu.“

„Norasi, ať odejdeme kamkoliv, do smrti budeme každou noc slyšet v dálce tyhle jejich jedovaté hlasy, ač budou všichni ostatní hluší.“

„Máš pravdu,“ konstatoval smutně Noras.

Uši jim cukaly, jejich pěsti se svíraly a srdce se topila v žalu.

„Co si pamatuju, vždycky vyli, ale dnes mi to zní jinak, je to vítězné vytí, vysmívají se nám,“ řekl pak Fulsan.

„Já v tom slyším bolest a utrpení,“ odmítal názor Noras.

„Nebo krvežíznivost, tu slyším já,“ promluvil další, Lomban.

„Necháváme jim Les, odcházíme bez boje, a jim to stejně nestačí a ženou nás dál, jako svou kořist,“ smutnil elfí velitel.

„Copak je nedokážeme porazit?“ vmísil se do jejich hovoru Jarin.

„Obávám se, že svůj boj s nimi jsme již prohráli,“ vzdychnul odevzdaně Noras. „Stali se z nás bezdomovci, odsouzeni k věčném putování po světě a hledání něčeho, co už se najít nedá.“

„To…to,“ Jarin se zdráhal uvěřit. „To už není žádné město?“

„Ne,“ polkl hořce Noras. „My jsme poslední.“

Byl to smutný příběh, jehož součástí se společně s Aimurou stali, o tom, jak i poslední naděje Loundoulienských elfů zemřela a jejich očka pohasly. Jarin pochopil, že nemá cenu se jich na nic vyptávat. Ač se zdálo, že se vzdávají, oni sami věděli, že už není jiná možnost, a to bylo to nejhorší.

Ráno mlčky pokračovali dál, po cestě potkali jen málo soch a ještě méně živého, snad jen červy, brouky a mouchy. Ale ty sochy, které minuli, chlapce vyděsily. Spousta jich byla rozpadlých, povalených na zemi, a v nich rýhy od vlčích zubů. Jaká nenávist se v nich skrývá, když útočí i na kameny a hryžou do nich.

Když Lesem procházeli za světla, zdálo se, že zde snad nikdo nepřežil, že zde už není žádné nebezpečí, ale se soumrakem přicházela smrt. Noras je však sebejistě vedl svou zemí, přestože měl oči plné slz.

V noci opět přespali na plošinách vysoko v holých korunách stromů a poslouchali vlky, kteří jim byli stále v patách.

Jarin se držel vepředu výpravy poblíž Norase, aby zjistil, co jsou vlci zač. Aimura se držel vzadu a na starost ho měl jeden elf, který chlapcovi připadal mladší než ostatní.

„Viděl si jejich oči,“ otázal se Noras Jarina, když ten se ho zeptal, jaké čáry to stvořily takové krvelačné bestie.

„Rudé jako krev, žhnuly nenávistí jako oheň.“

„Přesně tak,“ pokýval hlavou velitel. „Vlčí oči nejsou zlé, ale tyhle jsou jiné. Přesně jak si řekl, můžou za to čáry. Jeden druid kdysi chtěl proměnit zlé vlky v noční můry, ale kouzlo se mu nepovedlo a všechno tak zničil.“

Jarin mlčel. Nebylo vhodné se Norase vyptávat, proč nebojují. Věděl příliš málo.

„Moje hrdost mi velí, abych se obrátil a vrhnul se do boje, ale to nejdřív musím dovézt všechny mé muže do bezpečí. Nechci, aby zemřeli úplně zbytečně.“

Blížili se k opuštěnému městu, zdálky to však vůbec nebylo poznat. Střechy domků byly modré, porostlé lišejníky, a zdi rozpadlé, ale přesto všichni snili o tom, že z těch domků vyběhnou malí elfové a budou je vítat a vyptávat se na všechno možné. Nic takového se nestalo, když vkročili do města. Možná by bylo strategicky lepší město obejít, ale Noras to nedokázal a Jarin s Aimurou byli rádi, protože toužili se tam podívat.

„Ten pohled bolí,“ pronesl nahlas Fulsan.

„Budeme radši vzpomínat na doby, kdy byl Loudoulien ještě krásný,“ konstatoval Lomban, který šel po jeho pravém boku. Po kdysi krásných kamenných chodníčcích, které o svou krásu  přišli, když zde přestala růst tráva. Jen několik trsů osaměle vlálo na jinak úrodné zemi.

Architektura tohoto národa byla nádherná, a tak tu stálo plno budov, jaké by člověk nikdy nepostavil, ale všechny prázdné. Vysoké kopulovité střechy, kulatá okna a točitá schodiště, jenom pár obyčejných budov se podobalo těm lidským.

U jednoho z těch výjimečných domů se zastavili, vlastně to nebyl dům, ale vysoká věž. Všichni zůstali dole, jenom Noras, Lomban a Fulsan spěchali nahoru.

„Taky bych se tam chtěl podívat,“ zasnil se chlapec.

„Jestli hned nepůjdeme dál, zeptám se,“ sliboval mu Jarin.

„Bojím se, že vběhneme do pasti,“ říkal Noras, dívajíc se z věže. „Neposlechl jsem rozum. Měli jsme jít okolo.“

„Támhle,“ ukázal Lomban prstem kamsi dolů. „To jsou vrrci.“

„Máš pravdu. Je jich tam dost, ale vypadá to, že spí,“ soudil Fulsan.

Seběhli ze schodů ke zbytku jednotky.

„Norasi,“ volal na velitele Jarin. „Norasi!“

„Půjdeš s námi,“ popadl ho Noras za rameno. „Tvůj přítel zůstane tady s Mauleinem. Mauleine, shovej se s chlapcem do věže,“ poručil mladému elfovi, ale tomu se to očividně nelíbilo.

„Jsou tam vrrci,“ obrátil se velitel k mužům. „A spí. Je to druhý blok odtud. Dostaneme se do domu u nich a postřílíme je. Než se vzpamatují, budou všichni mrtví.“

Aimura plný radosti běžel po schodech až do vrcholku věže. Maulein byl o poznání chladnější a nahoru stoupal pomalu.

Chlapec byl nejdřív unešen krásou města, ale pak hledal, kam to vlastně šli ostatní. Našel je, jak se nenápadně plížili ulicemi. Schovávali se za stromy a za rohy domů a Aimura pořád nevěděl proč, vůbec si nevšiml vlků ležících nedaleko.

Skupinka elfů se rozdělila na tři menší a každá vnikla do jednoho domu, pak Aimura uviděl černé kupy ležící podél ulice. Maulein konečně přišel nahoru a Aimura mu to ukázal. Něco si pro sebe zamumlal a vypadal docela naštvaně.

„Každá tahle mrtvá bestie je k dobru,“ ušklíbl se jeden elf směrem k Jarinovi. Už netrpělivě čekal s napjatým lukem, až bude moct vypálit první šíp.

Noras čekal na signál s dalších dvou domů, že jsou muži připraveni. Muselo to proběhnout rychle, jinak by půlka vrrků utekla.

„Připraveni?“ otázal se Noras a pak pokýval na ostatní. V mžiku vyletělo 13 šípů. Všechny trefily svůj cíl. Ozvalo se bolestné pištění. Dalších 13. Zvířata dole zuřivě vrčela a to všechno protínal bolestný piskot. Bez kapky slitování elfové pálili dál, dokud neutichl poslední hlásek

„Kéž by takhle chcípli všichni,“ ušklíbl se zase elf vedle Jarina.

„Musíme jít,“ upozornil Noras. „Až ostatní ucítí jejich krev, budou ještě nebezpečnější a my nemáme moc času, abysme se dostali k plošinám v Aslenu.“

Snažili se teda spěchat, ale vlatně ani nevěděli, jak daleko to ještě je. Elfové si nikdy moc nelámali hlavu s přesností svých map.

Slunce na západě troubilo na poplach, jeho oranžové paprsky barvily kmeny stromů a Noras věděl, že to je průšvih.