Vítr krade mihotavé světlo louče

na bolest žaluje pero řádkovanému papíru

bílého vína neubývá ve sklenici

byť ubývat by mělo nad míru

když utopit chci zákeřného červotoče

když jedu chci podat zákeřnému upíru.

Úterní večery vždycky jemu patří

vždy zjeví se ač nikým nepozván

mou lásku obejme než napočítáš do tří

krev saje jí k ní těsně připoután.

A pro mě najednou mezi nimi místa není

já marně nabízím jí svoje objetí

marně se snažím a věřím že se to změní

však není v moci mé vyrvat jí z jeho zajetí.

On vede ji kam jen se mu zlíbí

a ona oddaně kam přikáže tam cupitá

a věří mu, kýve na všechny jeho sliby

mně nevěří, má ujištění striktně odmítá.

Já nemohu se s tímhle ďáblem měřit

já nedokáži proti němu bojovat

dokud ona nebude mi věřit

dokud nebude chtít při mně věrně stát.

Jestli však projeví v lásku moji víru

jestli se postaví proti démonům

já v sobě probudím k boji nutnou sílu

a život navrátím všem zmírajícím snům.

Když pak sny o lásce dojdou naplnění

a dům náš stane se zas štěstí příbytkem

pak upír pozná že už tu místo není

vrátí se k červům, zpět pod černou zem.