Za okny noc usíná potichu

utopená v chladném klíně

mlčky vážíme kovové ticho

z veršů pleteme pasti

a holými prsty vytahujem

bolestně sykaje slastí

svou žhnoucí pravdu z výhně.

Slovo za slovem

tančí skrz hrot pera

jak noty nekončící písně

na prstě krvácí rána

a uvnitř sebe proklínáme

smlouvu s tak přísnými

překupníky žízně.

Je mysl zastřená

vzduchem voní mandle

nebo snad růže ?

venku šumí déšť

na svět sedá prach

do hebkého lože iluzí

chtivými prsty

tisknem tvář

už tisíckrát znásilněné múze.