Až se nakloní hodiny k půlnoci, tak do toho omšelého baru zavítají tři staří přátelé. Čtyřikrát si budou muset zavolat, aby se nakonec sešli. Jeden po druhém - ten s důstojnickým knírem, ten pohublý a i ten od neštovic poďobaný – se usadí u stolku a pozdraví se s barmanem jako důvěrným známým. Než vejde žena krásná a přesto děsivá, neuplyne dlouhá doba. Snad jenom několik minut. Pak budou všichni.
Vstanou, aby ji úklonou uvítali, a ona s úsměvem na rtech vybere na jukeboxu prastarý valčík, skoro předválečný. Byl to vždycky její oblíbený rytmus. Barman donese sklenky a všichni si připijí. Jen jednou, protože na víc není a nikdy nebyl čas. Když chtějí vyrovnat pak dluh s kabáty napůl na ramenou, barman blahosklonně mávne rukou v gestu nanejvýš výmluvném.
Zacvaknou dveře, na nábytek usedne několik zrníček prachu a první údery začnou odbíjet. Sedm úderů pro jednu půlnoc. Barman protáhne staré údy a protože je na všechno sám, obrátí židle na stoly. Zhasne a zvenku otočí klíčem. Na zlomek vteřiny ho napadne zlomit klíč v zámku. Pak se zasměje tak chuligánskému vtipu a strčí ho do kapsy. Zakřupe sníh pod nohama. Zítra je taky den.
|