ČAS
Tak pohlcující, nikde nekončící
dračí tlama svírá mé srdce.
Až za hrob trvající věčná iluze.
Krev tepe v mých žilách,
stále zrychluje.
Promíjím si ve všech vinách,
svítá naděje.
Ticho je přítel v dobách smutku,
to už teď chápu trochu víc.
Já nechci málo, to vím vskutku,
jenže už nemám vůbec nic.
Zatím se choulím v klíně tvém,
a co přijde zítra? To čert vem.
Neoblomné ticho se mísí s tmou,
zrazuje mě vlastní přítel,
přátelství se stalo dohodou.
To skličující ticho ve mně bloudí jako nenasytný červ,
jenž žije z lidského strachu.
Bojím se ticha jak černého mraku.
To zatraceně hloupé ticho
prochází mým tělem.
Tak strašně marné ticho
se opravdu zdá být červem.
Mrazí mě v zádech
já znám svůj osud.
Slyším tvůj nádech,
zmítá mnou dosud.
|