Krajina pařezů

Následující den to bylo krušný. Brnělo mě celé tělo, jakoby zevnitř; možná jsem byl stále ještě trochu opilý. Trochu jsem se před Ilonou a sám před sebou styděl za to, co jsem v noci vykřikoval. Těšil jsem se na zítřek - to už mi bude dobře.

Jedním z nejlepších léku na kocovinu je podle mě přiměřená fyzická aktivita, a tak jsem Ilonu přiměl k procházce podél přehrady. Jak jsme tak kráčeli pěšinou ve vysoké trávě, bez jakéhokoliv varování se před námi vyloupla nudistická pláž. Možná to vypadalo, jako kdybychom si všechny ty naháče přišli záměrně prohlédnout, jako exotická zvířata do zoo.

Když Ilona zjistila, že ji bolí nohy, pěšina už nás zavedla do jakési vyschlé zátoky. Nejspíš tu na jaře a na podzim voda bývá, ale teď tu byl jenom rozpraskaný škraloup hlíny a z něho vyčuhovaly pařezy, spousta pařezů. Krajina pařezů, napadlo mě. Úplně jsem zapomněl na svoji kocovinu – jako by se mi najednou do žil vlila nová, čerstvá krev. Dostal jsem chuť vyfotit si to úžasné místo i s Ilonou. Fotka se bude jmenovat Ilona v krajině pařezů.

Ilona však mé nadšení nesdílela. „A proč tady - s pařezama? Nechceš mě vyfotit na nějakým hezčím místě?“

„Když jsem si tě tenkrát fotil s cigaretou a s půllitrem v ruce, tak jsi nic nenamítala. Přitom s těmahle pařezama ti to bude slušet o hodně víc.“

„Víš co?“ osopí se na mě. „Najdi si nějakou jinou holku, když jsem takový monstrum. Nějakou slušňačku, která se bude chtít fotit s pařezama, jo? Na takovejhle čundr ti kašlu.“

Obrátila se o sto osmdesát stupňů, a ještě než se hysterickým krokem začala vzdalovat, všiml jsem si, že se rozčilením třese. Bylo to, jako kdyby mi ujížděl vlak. Kodrcavý osobák, ale nemám šanci ho dohonit. Ač to rozhodně nebylo poprvé, co mi ujížděl vlak, zůstal jsem stát v němém ustrnutí. Tak moc jsem přece zase neřekl… Hlavně to, co jsem řekl, je pravda. Cigareta a pivo jsou dvě věci, které k Iloně neodmyslitelně patří.

Zádumčivým tempem jsem se za ní vydal. Určitě šla ke stanu. Snad se nebude vztekat dlouho. Neměli jsme včera tolik pít, už jenom proto, že Ilona má před maturitou a neměla by si zbytečně poškozovat mozkový buňky.

Asi v polovině cesty jsem se natáhl pod strom: nechtěl jsem dorazit ke stanu příliš brzy, aby si to snad Ilona nevysvětlila jako dolejzání. Potom jsem si ale uvědomil, že mám u sebe klíček od zamčeného stanu. Hbitě jsem vyskočil na nohy, protože jsem dostal strach, že Ilonu čekání před stanem rozlítí ještě víc.

Když jsem ke stanu dorazil, Ilona seděla nedaleko opřená o kmen stromu, v ústech stéblo trávy; mezi kořeny stromu bylo několik nedopalků cigaret. Beze slova jsem vytáhl klíček z kapsy, strčil ho do miniaturního visacího zámku a různě jím otáčel, dokud si zámek nedal říct. To už mi Ilona stála za zády s úmyslem okamžitě vniknout dovnitř. Ustoupil jsem několik kroků stranou. Ilona vlezla do stanu a chvíli tam štrachala. Když se soukala ven, nasadil jsem masku netečnosti, avšak okrajem zorného pole jsem kromě ní zachytil i její tmavě zelenou krosnu.

„Někam jdeš?“ otázal jsem se hlasem víc znepokojeným, než jsem si přál.

„Přesně tak.“

„To jsem tak nesnesitelnej?“ Tentokrát můj hlas pro změnu zazněl příliš sebevědomě, ba i trochu posměšně.

Na to už Ilona nereagovala. S kamenným výrazem ve tváři se ke mně otočila zády a opět se mi začala vzdalovat. Bylo to, jako když vám při krmení z klece ulítne andulka, zrovna když máte otevřené okno. Víte, že se s největší pravděpodobností nevrátí. Věděl jsem, že se nevrátí. Pro jistotu jsem jí k večeru zkoušel zavolat, abych jí oznámil, že zítra ráno balím stan a také jedu domů. Jak jsem očekával, Ilona hovor nepřijala, a tak jsem jí poslal textovou zprávu.

Šel jsem se projít po pěšině kopírující břeh. Seděli tam rybáři a vypadali zamyšleně. Líbil se mi ten pocit, že rybáři o mně nevědí, zatímco já je mám jako na dlani a mohu sledovat, jak mlčenlivě hledí na vodní hladinu připomínající hladinu v hrnku stydnoucího zeleného čaje. Zatoužil jsem být rybářem. Takovým, který chodí na ryby pravidelně, ale nikdy nic nechytí. Chtěl jsem být věčným pozorovatelem rozlehlé vodní plochy. A úplně nejlepší by bylo, kdybych za to byl placený – mohl bych dostávat rentu za to, že jsem neškodný.

Sedl jsem si na břeh a obdivoval západ slunce. Brzy za hrází zbude jenom různobarevná záře. Přál jsem si, aby všechno v mým životě bylo úplně jinak. Abych mohl začít znovu.

Brzy se ochladilo, a tak jsem se vrátil do stanu. Unaveného předešlou divokou nocí, spánek mě brzy vysvobodil z dumání nad tím, jakého bezpráví jsem se dnes na Iloně dopustil a jakého se ona dopustila na mně.

Probudil jsem se zimou. Chvíli mi trvalo, než jsem si plně uvědomil, že jsem ve stanu sám a proč tomu tak je. Pokusil jsem se znovu usnout, protože jsem měl v plánu jet domů stopem a tušil jsem, že brzy ráno z takových končin moc aut nepojede. Bohužel jsem se pouze převaloval z boku na bok, a když už se o mě začal spánek pokoušet, k vědomí mě přivedlo počínající vedro a povyk ptáků.

Obtěžkán krosnou a vakem se stanem jsem se vydal po štěrkové cestě na nejbližší silnici; do sandálů se mi dostávaly kamínky a ostře tlačily; prudkými výkopy jsem se je snažil dostat ven.

Asi po patnácti minutách jsem k silnici dorazil. Bylo to horší, než jsem si myslel – průměrně kolem mě projelo jedno auto asi za čtvrt hodiny. Zkušenost mi však říkala, že na tak málo frekventovaném místě, kde si stopař a řidič téměř hledí z očí do očí, mi někdo určitě brzy zastaví.

Po hodině a půl jsem začal přemýšlet, jestli vypadám příliš staře, nebo příliš blbě. Že by třiceti osmi-letý stopař vypadal nedůvěryhodně?

Na krajnici se objevil hubený muž s igelitkou. Na řidiče projíždějící dodávky prudce gestikuloval, skákal do výšky, prosebně spínal ruce… Vypadal jako pacient uprchlý z psychiatrické léčebny. Když procházel kolem mě, zastavil se a snažil se navázat řeč. Poté co jsem ho odbyl urputným mlčením, pokračoval v chůzi a zastavil se asi deset metrů za mnou. Naštvaně jsem popadl svá zavazadla a popošel vpřed: hlavně co nejdál od něho, nebo mi nikdo nezastaví.

Další auto, které mě ignorovalo. Ještě jsem se ohlédl – pro případ, že by řidič zareagoval se zpožděním; auto se však dál hnalo vpřed, těžko říct kam. Za chvíli jsem se ohlédl znovu, abych zkontroloval, co dělá ten hubený blázen s igelitkou - nastupoval do toho auta. Byla to potupa.

Možná to byl trest za mou opovržlivost. Vždyť já s ním odmítl prohodit byť jen pár slov, navzdory tomu, že se považuju za zastánce teorie, že člověk by se měl bavit s různými lidmi, aby měl všeobecný přehled - aby mohl být všestranným diletantem.

Rozhodl jsem se jít pěšky do nejbližší obce, ve které existuje vlaková či autobusová doprava. Stařenka za plotem mě informovala kudy kam, ale upozornila mě, že je to daleko - asi tři kilometry.

Po ujití přibližně osmi kilometrů s pocitem, že jsem soumar mířící k základnímu táboru pod Mount Everestem, jsem si konečně mohl ze ztuhlých ramen sundat zavazadla, neboť jsem stanul na malém, roztomilém vlakovém nádraží. Zadíval jsem se na své zaprášené boty. Podle bot poznáš člověka. Tak jestli tohle platí, tak dnes nejsem člověk, ale prase.

Během jízdy vlakem jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi slyšel, že partnerský vztah je dobré čas od času utužit společně zažitým nebezpečím – doporučovala se například horská dráha. Možná že v tomhle byla zásadní chyba – neměl jsem jet s Ilonou na čundr, ale měli jsem jít na horskou dráhu.