|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Každý z nás má v sobě kus elitářského samouka. Kdekdo se nechává unášet na vlnách panenské paračistoty, kdekdo zamkle hledí na obraz funícího čokla. Člověk, pán sobeckého tvorstva, si ale nachází svou poloviční mačetu, se kterou dobyje i prostě dobije celý zoufalý svět. Musíme vnímat signály aktuálního hnutí - hnout se a hnít, či spíše potírat svou podstatu hnití. Antihnití - hovadnutí v dětské peřince, paradox koupený za pár babek v místním laciném krámě. Uvažovat, požadavky na rozum utápět v bahně života, jako býk nedát se kastrovat, ne, ne, ne. Aby vjem byl silnější, buďme ostražití a ve víře upřímnější. Musíme pozorovat, co se děje kolem našeho zadku, co se otáčí okolo našeho palce, co nás prosí, co nás láká, co se nás pokouší bezostšně žrát! Varhany už nehrají. Žádná škoda, žádná škola pomoci. Pouze tento osamělý boj s ohněm. O oheň. Pomalu již nikoho nezajímá starosti o netalentovanost satanství. Je snad někdo ještě zaujatý proti plížícímu se varanovi? Nikdo se nehlásí, asi to značí leccos pozitivního. I když člověk neví zda se pozitivní zrovna nekočkuje s negativním, přičemž se zároveň spojují, prorážejí do sebe, vcucávaj se vzájemně a tím nás klamou a deformují. Snil bych o korábech, načež bych pochopil smysl básnického pokušení - připomínám, že vše je relativní. Nic není hlasité, ani tiché. Vše má svou kurevsky přesně vyznačené místečko, na které si kdokoliv sedá a oddává se rozkoším. Málem bych zapomněl, že trocha vousů za ranních červánků by měli provést solidární pomoc stíhaným a pronásledovaným kapitánům z vesmírných lodí. Umačkat se ve frontě, shořet v plotně, patlat se v pastě, otevírat okno a zavírat je pouze proto, že se to tak dělat musí za každé situace a za každého podělaného režimu. Znova a znova ztrácíme klíče od bytu, občas si vzpomeneme, kde jsme je naposledy nechaly a pak zase zapomínáme a ztrácíme. V tom aby se mytický věštec nevyznal. Vítězství je na dosah. Pozor, jak pro koho! Již jsou dávno pryč léta, kdy byla příležitost pokoušet se realizovat závažné plány. Dnes už je vše nalajnované a poblité. Zubatá je za dveřmi, dědeček na prkně, babička v hrobě, maminka na toaletě, tatínek v hospodě. Zeptat se osudu: K čemu je třeba sloužit? Snad jednou odpoví. Tak, že se nic nedovíme, pouze zneklidníme a naše psychopatická základna rozšíří své území. Ať uši s očima inklinují k démonům. Vždyť snad je to jediný logický krok, jaký se může v dnešní době učinit. Blabla. Asi tak. Střídmě. Ale pořádně!
|
|
|