tváří v tvář houpajícího se koně a čelem vzad, když on pochoduje
jaký to rytmus jeho kopit v nemotorném kroku a jaký to tanec přídá-li
kůň, ta okleštěná smečka, zvíře, které víří hormony v druhém těle
kus větší hmoty než pro člověka, dvě svorné duše, dva kumpáni
strach přichází zejména, když člověk v rámci svého rozvlněného těla, pane říká si
pak onehdy v přípradě tom horším hubou v zemi ryje, ačkoliv věří na spásy
to již bere dech a konce, takové to morbidity, ulehám do postele jako do trávy
těšíc se vzhůru do roviny ptáků, za provlhlého jitra jako tulák, užívám si krásy
|