|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Všichni malí andělé do nebe jdou, do nebe jdou, do nebe jdou….
Pach krve, spáleného masa a střelného prachu byl všude kolem. Země byla rozrytá granáty a děly. Jako dlouhé jizvy ji brázdily zákopy. Kouř se vznášel k nebi jako černé majáky volající o pomoc, která nikdy nepřijde. Celé to prokleté místo bylo spojeno jedinou věcí. Pocitem ochromující beznaděje a smutku. Smrt měla dnes náročný den. Všichni ji tu cítili. Jakoby dokonce slyšeli, jak si znovu brousí kosu. Pomalu a s dokonalou přesností, tak aby tam nebyl ani jediný zub.
Vojáky s sebou ponesou, ponesou, ponesou….
Oheň příjemně hřál, ale jemu teplo nemohl přinést. Seděl na bedně s municí a čistil svůj samopal od krve. S pomalou precizností se soustřeďoval i na ty nejmenší součástky. Ostatní ho pozorovali s neskrývaným úžasem. Ruce se mu netřásly. Tvář měl klidnou a nehybnou. Plně se soustředil na svou práci. Zdálky se ozval křik raněných. Bylo to jako erupce zvuku, která náhle prořízla ticho. Ruce se jen na váhavý moment zastavily.
Společně všichni vzhůru jdou, vzhůru jdou, vzhůru jdou…
Někdo se snažil dovolat velitelům pro pomoc nebo rozkazy. Trvalo jen chvilku, než muže umlčela zbloudilá kulka z nepřátelské strany. A na jeho místo si lehl další a pokoušel se o totéž. Když se pak se ztrhaným výrazem otočil na ostatní, bylo všem jasné, že jsou tam naprosto sami. Že je tam někdo nechal, jako oběť pro dosažení vyšších cílů. A ten muž dál čistil svůj samopal. Když byl hotov, něžně ho položil vedle sebe a potáhl si z nabídnuté cigarety. Proužek dýmu se chvíli kroutil ve vzduchu a pak zmizel. A pak znova zazpíval.
S mírem odchází, odchází, odchází….
Ruka zajela do jedné z mnoha kapes vesty. Vytáhl svou milovanou fotografii. Z obrázku se na něj smála jeho žena a dvě dcery. Všechny měly tmavé vlasy a krásné barevné šaty. Bylo léto. Listí tenkrát vrhalo na jejich zahradu měkké světlo a jasmín provoněl ten den sladkostí. Ten den už ale nepřijde nikdy. Byly mrtvé. Ani ne týden na to, spadla na jejich dům bomba. Odložil fotografii zpět. Po tváři mu stekla jediná slza. Snad za rodinu, snad za kamarády, kteří se k ní nikdy nevrátí. Pomalu típl nedopalek a uchopil zbraň. Vstal a trochu se ošil, aby srovnal na zádech batoh s municí. Rozeběhl se vstříc křiku, kouři a výbuchům, aby pomohl kamarádům.
Vánek krásně voněl jasmínem. Listí tiše ševelilo a vrhalo do zahrady jemné nazelenalé světlo. Jeho žena objímala dvě holčičky. Všechny byly v krásných barevných šatech. Zmáčkl spoušť. Tohle bude ta nejkrásnější fotka na světě. Pak se rozeběhl k rodině. Políbil ženu a přitiskl k sobě své dcery.
Láska naše je provází, provází, provází…
|
|
|
