- I -
Běží přesně uprostřed, údolím. ---
Čistě geograficky, tváří se, že vrstevnicím rozumí - ale s každým krokem se nechtěně a jakoby nic mění v dívku pod modrým úplňkem
Na zem hází plány s velkýma očima, s vytříbeným smyslem pro: vracet se zpět v masce z deště který nezasychá - jaká je to barva ?
Občas zadrhne v běhu a přerývaně vydechuje
své poslední jméno. Vylámala ho z břidlice
- šlo to lehce, protože už nedokázala mlčet - v nedělním stínu dne, v povědomé vůni mastné polévky a smažené povinnosti
- II -
Od jisté doby tak postává před hranami města, nejspíš zase neví,
jestli jde dovnitř
nebo ven,
jen mlčením látá
puklinu rtů na tváři
kamene s drobnými vráskami dluhopisu
chvíle vody zahřmí páteří střešních oken
Někdy se jí zdá, že na rozťaté obloze vidí cválat šmolkové rytíře a naděje klíčit v okapové rouře
- nakonec...
Ano, nesporně je divná,
když polyká přání a kovově zebe, když se proviní touhou, když usíná a čeká svůj sen /vystříhaný nůžkami na křídla
z cárů tohocojednoubude/ ---
Tehdy, alespoň na okamžik, nesporně - je!
|