/Martinu _Niggovi/

Hlava první:

- - - říkal ti o tmě v unavených psech, otevřel se víc než jindy

otevřel hrnce, vypouštěl barevné dušičky jakoby nic

tvé dlaně servaly kůži skládce našla jsi tam své druhé já

v pružině starého křesla - - ale on nepřišel, aby tě opravoval !

dvě hlavy:

stehna ústřední postavy jsou utkaná ze samých žil

hraje dobře – její roztáhlé ruce strukturují děs

vidím se v sadě mizet do stromů

vidím se pod mostem hltat koláče světla

čekám až vlak zasype nejisté diváky kvílením brzd

a ty promluvíš:

žena – která se prsy dotkne kostela na hladině – bude má

nikdy hlavou – jen ústy:

do telefonu nikdy nesmíš křičet – že je ti zle

že v koberci cítíš neviditelné živočichy

do telefonu se můžeš leda modlit

ó, Velký, podej mi sklenici mléka

odejmi ode mne stádo

nechej mne osídlit deštěm

to musíš říct – aby tě nepoložili na záda

a mezi žebry ti nezapálili pochodně

aby tě nechali přežít další noc v lapidáriu

skleněných soch bez újmy na zdravém rozumu