 Lyryk (Občasný) - 21.2.2007 > V honbě za "červeným přízrakem" nezbývá nikomu než si vybrat. Moudrému napověz. Já si ve shodě s mnoha filosofy myslím, že konečný recept porozumění není ani sama hermeneutika, ani ta neobsahuje jako metodu respekt, citlivost a empatii. Každý vzorec výpovědi v jeho jedinečnosti se musíme neustále učit vnímat znova po novu, k tomu nám je ovšem zapotřebí jakési apriorní důvěry - a tu nemáme, ani zaručenou metodu, jak ji vždy získat, ale ani čas, který bychom k tomu všemu potřebovali.
Budiž ukázka mých tenkých ledů ve filosofii a smysl odmítnutí nějaké vnucované kognitivní psychologie:
„Vědomí“ je víceznačný termín odkazující k různým jevům. Každý z těchto jevů je třeba vysvětlit, u některých to však jde snadněji než u jiných. Pro začátek je užitečné rozdělit související problémy vědomí na „těžké“ a „lehké“. Lehké problémy vědomí jsou ty, na které se dají přímo uplatnit standardní metody kognitivní vědy, jimiž je jev vysvětlován prostřednictvím výpočetních či neurálních mechanismů
Těžké problémy jsou ty, které se zdají těmto metodám vzdorovat. … Skutečně těžkým problémem vědomí je problém zkušenosti. Když myslíme a vnímáme, je tu cvrkot zpracovávání informací, je tu však i subjektivní aspekt. --- Když například vidíme, zakoušíme vizuální vjem: pociťovanou kvalitu červenosti, zkušenost světla a tmy, kvalitu hloubky vizuálního pole. Jiné zkušenosti doprovázejí vnímání v jiných modalitách: zvuk klarinetu či vůně kuliček proti molům. Pak tu jsou tělesné pocity, mentální obrázky, které jsou tvořeny vnitřně; pociťovaná kvalita emoce a zkušenost proudu vědomého myšlení. Co všechny tyto stavy sjednocuje, je to, že mít je nějaké.
David Chalmers, Tváří tvář vědomí (1994), in: str. 248, Kapitoly z analytické filosofie, Jaroslav Peregrin (Filosofia Praha 2005)
Funkcionalisté, jako je Dennett, ovšem namítají, že Chalmers a jemu podobní nás lákají zpět do kalných vod introspekce (které jsme opustili obratem k jazyku). Nejde o to, že bychom se mohli bavit o tom, jak kdo co cítí nebo vidí; jde o to, že za fakta můžeme brát jedině to, co kdo o svém nitru říká, nikoli to, co tam ve skutečnosti je. Nemůžeme tedy dost dobře vědět, jestli je něčí ‚červený vjem‘ skutečně ‚červený‘ (přesněji tato otázka nedává úplně rozumný smysl). Takže fakta, která podle kritiků funkcionalismu funkcionalistům unikají, nejsou podle funkcionalisty skutečnými fakty, a nejsou tedy k mání pro racionální, argumentativní diskurz. Dennett propaguje termín „heterofenomenologie“: ta je podle něj „neutrální metodou zkoumání a popisování fenomenologie. Zahrnuje získávání a pročišťování textů od (zjevně) hovořících subjektů a používání těchto textů ke generování jisté teoretikovy fikce, heterofenomenologického světa tohoto subjektu. Tento fiktivní svět je zalidněn všemi těmi obrazy, událostmi, zvuky, vůněmi, hnutími, náklonnostmi a pocity, o kterých se ten subjekt (zjevně) upřímně domnívá, že existují v jeho proudu vědomí. Ve svém maximálním rozsahu je neutrálním zobrazením přesně toho, jaké to je být tímto subjektem – vyjádřeným vlastním jazykem tohoto subjektu, za předpokladu, že jej dokážeme interpretovat nejlépe, jak to jde.“ (1991, 98) A na adresu Chalmersova zdůrazňování, že potřebujeme nikoli takovou heterofenomenologii, provozovanou z perspektivy „třetí osoby“ (v přeneseném gramatickém slova smyslu), ale skutečnou fenomenologii, provozovanou z perspektivy osoby ‚první‘, poznamenává: „Věda o vědomí provozovaná z perspektivy první osoby je disciplínou, která nedisponuje žádnými metodami, žádnými daty, žádnými výsledky, žádnou budoucností, žádnými přísliby. Zůstane fantazií.“ (Citováno podle rukopisného textu The Fantasy of First- Person Science.); in: str. 248-9, Kapitoly z analytické filosofie, Jaroslav Peregrin (Filosofia Praha 2005)
Já vím, je to delší, ale tomu, kdo se zajímá to musí leccos v hlavě rozsvítit.
| |
