Jarní déšť
V ovzduší je cítit voda,
laň se s dálky blíží.
Zlomená a unavená,
oči se jí klíží.
Naklání se ke studánce
toužící po pití,
na hladině odráží se
zdejší bílé kvítí.
Toto ticho nespoutané
náhle něco přeruší.
Kapka spadne nečekaně
a obraz se tříští.
Právě teď se projeví,
víc než kdy dřív,
že sebetvrdší věc na pohled zdá se být,
i sebeměkčí částice ji může rozdrtit.
Magická to chvíle večerní,
Puštík do koruny přeletí.
Slunce zvolna zapadá,
déšť dopadá silněji.
Všude vůně šeříku
a opražených mandlí.
A mě se chytá u kotníku
pavučina jarní.
Magická to chvíle večerní,
Puštík slétá ke kmeni.
Před oči mi stoupá mlha,
Slavík sonátu svou zpívá.
Jako by chtěl naznačit
náklonost k tomuto počasí.
Počasí co navrací
tělo zpátky k duši.
Celou mysl pohladí,
oči, srdce pročistí.
Samota je k zbláznění,
ovšem zde se světy mění.
Zde i ten člověk pochopí,
že život, to je umění.
|