Noční vlak

     Tak už je to tu zas. Stojíme. Potřetí za tuhle noc. To není noční expres Žilina – Praha, ale šourák Noční můra.

     Unaveně se podívám z okna. Všudypřítomná tma mi mnoho možností nedává. Nicméně alespoň tuším obrysy pole. To je ta temná plocha, temnější než okolní tma. Stát v půl třetí ráno, hodný kus před cílem, ve vlaku, který stojí v polích je vcelku sranda. Nic pro toho, kdo nemá žádnou fantazii. Docela by mne zajímalo, jaké to bylo, když začaly jezdit první vlaky. Jestli, když jim došlo uhlí, také stály třeba v polích a čekaly na pomoc. Až přijde průvodčí, rozespalý, a řekne něco, z čeho vyrozumím, že mu mám ukázat jízdenku nebo zhebnout, tak se ho na to zeptám.

     V kupé nesedím sám. Je tu jeden Slovák, Ukrajinec a pes. Paní – navoněná matróna z Olomouce – si prozíravě přesedla. Já a moje krosna máme rádi vzrůšo, tak jsme zůstali. Dočkali jsme se zajímavého rozhovoru mezi oběma východními sousedy. Rozuměl jsem každé páté slovo. Vražda, znásilnění, krádež, čórka jsem mezi nimi nezaslechl. Takže celkem klid. Po hodině východoevropského dialogu oba diskutující usínají.

     Moji nezbytnou průvodkyní na nočních cestách domů, ale i po Evropě, je kniha. Normální, nenáročná, oddechová bichle, kterou si můžu bez obav číst před každým. Po pár stránkách – stihl jsem jen úvod – zjišťuju, že České dráhy vyřadily z povinné výbavy vlaku nejen blokovací zařízení na dveře, ale zřejmě v rámci úspor i tlumiče a polstrování v sedadlech. Znechuceně odkládám knížku a věnuju se meditaci. Z té mě vytrhne jev, který by se mohl – a to vcelku úspěšně – objevit v pořadu Věřte, nevěřte aneb pravda nebo fikce. Světlo, které solidně osvětlovalo třetinu kupé, bliklo, zhaslo, bliklo, rozsvítilo se, bliklo, bliklo, zhaslo, bliklo, bliklo, zhaslo a poté se bez varování zase rozsvítilo. To se vše opakovalo zhruba tak v pětiminutových intervalech. Mé unavené oči, zvláště sítnice, zajásaly.

     Zákaz kouření ve vlacích, který platí už nějaký ten pátek, mi vzal i mou poslední zábavu, kterou byla konzumace tabáku. Pít se mi v noci taky moc nechce, tahle mi chutná právě v kombinaci s tabákem. Takže smůla.

     Ne, že bych si stěžoval. Třeba vlak z Lovaně do Bruselu je horší. Vzdálenost je sice nesrovnatelně kratší, ale osazenstvo kupé a atmosféra ve vlaku, včetně lokomotivy hustší. V Německu je to zase takové homogennější. Ale doma je doma, tam mě vždy čeká nějaké to překvapení. Třeba dvacetikilometrová výluka na celkem pětisetkilometrové cestě, zhruba tak někdy ve dvou třetinách cesty. Nejlépe tak v půl šesté ráno. Budíček, u kterého se průvodčí zlomyslně usmívá. Nebo se mi to jen zdá?

     Dáváme se do pohybu. Zajímavé je, že vlak se dá do pohybu s tím největším trhnutím jakého je vůbec schopen, aniž by vykolejil, zrovna v tu dobu, kdy zabíráte a usínáte. Pro srovnání – je to něco podobného, jako byste váleli sudy z kopce směrem dolů, po pěti sekundách zase v plné rychlosti nahoru, a takhle by se to opakovalo asi tak minutu, možná dvě. Zkuste usnout.

     Probouzím se. Jsme v Praze. V polovině cesty. Svítá. Když je léto. V zimě svítá až za Plzní. Promnu si oči. Ukrajinec a Slovák, i pes, jsou pryč. Hledám krosnu. Naštěstí je na místě, omlouvám se v duchu našim východním bratrům a zakusuju se do bagety. Drobky mi padají na rozevřený Reflex nebo Týden, už si to ani nepamatuju. Za půl hodiny se dává vlak charakteristickým trhnutím do pohybu a já za chvíli znovu usínám.

     Jsem sám v kupé, v nočním vlaku, expres Žilina – Františkovy Lázně.