|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Tak vysoko…
Tak vysoko, že kdyby jen trochu víc natáhla ruku, mohla by se dotýkat nebes. Vítr jí jemně cuchal její hedvábné vlasy a ve tváři jí hrál ten známý melancholický úsměv.
Tak důvěrný, až Tě to zabolelo. Zatoužil jsi jen se dotknout toho přízraku a za ucho jí zasunout neposednou kaštanovou kadeř, jako jsi to dělal tolikrát.
Dívala se do dáli, soumrak vepsaný v jejích očích.
A ona tam prostě jen tak stála. Stála, jakoby tam patřila. Napořád patřila.
Tak náležela i Tobě, vzpomínáš?
Stejně sladce a nevinně, jako první polibek vynášející vás do nebe. Byla tehdy tak krásná, dokonalá jako antická socha. Přitom nedosažitelná, podobna éterické víle, a proto ses jí bál jen dotknout, aby se pod tvýma rukama nerozplynula. A jen lehký ruměnec na jejích hebkých lících Ti napověděl, že smíš…
Tak ďábelsky a rafinovaně byla Tvá, když Tě koketně sváděla. Vždycky sis rád vychutnával ten pohled na její tělo, tak dokonalé a báječné a jen Tvé. Dokázala se proměnit v démona a ničit Tě svou spalující vášní, která vábila jako můru plamen světla. Ani ses nepokoušel odolat…
Dětsky a oddaně, to jen ona tak vklouzávala do tvé náruče a usínala v ní stulená jako malé hebké koťátko. Pod Tvojí peřinou ve Tvé posteli, přesně tam na Tebe vždy čekala. V polospánku se andělsky a možná i trochu šibalsky usmívala a tys věděl, že s Tvým pohlazením začne snít svůj první krásný sen…
Zdálo se to být tak věčné a neměnné. Natáhl jsi po ní ruku, abys zachytil alespoň záchvěv toho krásného… ale byla příliš vysoko.
A ty sis myslel, že vždy patřila jen Tobě… |
|
|
