Delfín a Anděl

Delfína stvořilo moře,

ale nebylo to moře tady na zemi,

byl to oceán Všehomíra.

elfín cestou na Zemi potkal anděla, který mu řekl: „Nebudeš moci zasahovat do vývoje na té planetě, ale budeš šťastný a budeš mít obrovské bohatství. Delfín souhlasil, a anděl pokračoval řka: „Nebuď unáhlený, neboť ještě nevíš, že až se naplní tvé dny a zplodíš všechny dcery a syny tam na Zemi, odejdeš s nimi, opustíš oceány Země a vrátíš se zpět do oceánu Všehomíra. Delfín nadále souhlasil, ale anděl pokračoval: „Nebuď netrpělivý, neboť jsem tě ještě nezpravil o té nejdůležitější věci. Na této planetě žije tvor, který tě nebude chápat, a bude tě svým chováním a způsobem života omezovat a ponižovat, bude to však lekce pro vás oba a mnohému se od sebe můžete naučit. Delfín trochu zapochyboval, ale nakonec souhlasil i s tímto nelehkým úkolem.

Protože byl statečný a dobrého srdce doufal, že toho tvora na Zemi poučí a mnohému se naučí i od něj. Vždyť dosahování růstu bylo jeho posláním. Souhlasil tedy i s těmito podmínkami, a už už se chtěl po hlavě vrhnout dolů, ale anděl jej zastavil: „Než se vnoříš do vod omývajících zemskou kůru, dám Ti jednu užitečnou radu, až Tě bude člověk trápit, a budeš se jím cítit ohrožován, vzpomeň si, odkud pocházíš, já budu vždycky na blízku a pomohu Ti.

Delfín se zamyslel a říká: „ A odkud tedy pocházím?“ ale anděl už nebyl nikde v dohledu. Vypravil se na pouť, na Zem.

Když se probudil k životu, zjistil, že má krásné hbité tělo a může se pohybovat mrštně a rychle všemi směry. Že svět, který jej obklopuje je nádherně rozmanitý, vždyť všechny podoby moře  - jeho světa - stojí za to objevovat. Potkával různá stvoření v oceánu, s nimiž navazoval mnohá přátelství, plodil syny a dcery a říkal si, kdy už potká onoho tvora, před kterým jej anděl varoval.

Po čase zjistil, že nad jeho vodním světem existuje ještě jiný svět, kterému vládne tvor zvaný člověk. I když jej občas člověk v oceánu navštěvoval, nebylo jejich přátelství takové, jako z ostatními obyvateli oceánu, ale časem se poměrně sblížili a delfín se v přítomnosti člověka cítil dobře a byli spolu veselí.

Jednou člověka navštívil anděl a řekl mu: „Budeš pro svého přítele delfína velkou zkouškou, neboť jeho dny na planetě budou tvou rukou sečteny a on si přesto musí zachovat čisté srdce a pokoru, aby mohl putovat na další rovinu Všehomíra, do dalšího vesmíru. A člověk plakal, že musí delfína zabít, ale tak bylo shůry dáno a nešlo jinak.

A skutečně se člověk k delfínovi do oceánu ponořil, ale už ne jako přítel, ale dobyvatel oceánu a začal mu z jeho království brát bohatství, které patřilo moři a oceánu. Delfín byl nejdříve jeho činy překvapen a zaskočen, ale pak byl nad člověkem shovívavý, přestal se zlobit, protože chápal jeho potřeby dobývat a rozšiřovat své hranice. I tak se spolu naučili vycházet a delfín člověka, i když už jeho řeči nerozuměl jako dříve, rozveseloval a krátil mu chvíle tady na planetě.

Jakmile však do oceánu začaly vytékat nečisté vody a padat předměty záhuby, věděl delfín, že se blíží jeho konec. Obrátil se na člověka a říká: „Mé dny zde na planetě se krátí, žil jsem s Tebou rád a mnohému si mě naučil, nemohu Tě vinit za bolest, kterou jsi mi způsobil, protože jednáš ve své nevědomosti. Buď zde šťasten. Děkuji Ti za všechno, umírám.

Delfín se podíval na nebe a uviděl anděla, zářivého s roztaženými křídly, jak na něj mává a volá. Otočil se ještě nazpět, pohlédl na vzdalující se Zemi a pak se radostně objal s andělem, který měl pro něj připravený další plán.

Na zemi člověk pohlédl na nebe a všechno co viděl, byla ponurá oblačnost, větry a když pohlédl na moře, rozvlněné a kovově šedé, vzpomněl si na svého přítele delfína a bylo mu po něm smutno. Snad se s ním ještě někde shledá, když jim spolu bylo tak dobře, ale kde a kdy, to skutečně nevěděl. Snad již brzy.

Sklonil hlavu a co neviděl bylo světlo, krásné nepozemské světlo, které se rozlilo po nebi.