Seděl jsem na křesle v pokoji a jen tupě čuměl z okna, jak se stromy líně pohupují ve větru.

„Dopředu jít s tou karavanou mraků...

jen kousek jít, jen chvíli do soumraku,

až tam kde svítí město, město bělavý,“ zpíval Landa Krylovu píseň.

Ten text mi až teďka začal dávat smysl.

Do pokoje přišel brácha. Klid byl pryč. Já neměl dneska náladu poslouchat jeho rozkazy.

„Zavolej tomu Romanoj,“ připomínal mi už poněkolikátý.

Neodpovídal jsem.

„Zavolej mu Tomáši, nebo já na tebe seru!“

„Tak na mě ser no,“ odpověděl jsem mu polohlasně.

„Dělěj!“ pokračoval. „Tady máš telefon a zavolej mu.“

„Já si mu pak zavolám.“

„Né,“ nenechal mě na pokoji. „Jestli mi neřekneš dneska, jestli to domluví nebo ne, tak už na tebe pak seru. Jako abych se to dozvěděl na poslední chvíli.“

Pak pokračoval dál. Možná by bylo lepší si ten telefon vzít a zavolat. Jenže já nějak neměl náladu, abych se podřizoval. Vyndal jsem Cédo z kompu a vypadl z pokoje. Šel za mnou a pořád na mě machroval. Ani jsem se nerozloučil s mamkou.

„Kam deš?“ ptal se, jako by byl můj fotr.

„Ven.“

„Kam?“

„Do prdele. Hovno ti je potom.“

„Ale nemysli si, že nějam pojedeš autem,“ prokouknul mě, ale asi mu nějak ušlo, že to auto je moje.

Už jsem mu neodpovídal nic. Volal sice za mnou, ale já odešel.

Otevřel jsem vrata u garáže. Pak jsem vyjel autem a zase ho chcípnul, abych garáž zase zamknul. Motor naskočil a já vlastně ani nevěděl, kam pojedu. Zařadil jsem zpátečku, ale jel jsem nějak rychle. Cejtil jsem se jako frajer. Pak najednou koukám, že jsem zatraceně blízko nějakýho auta. Jenže já vůl to chtěl vybrat, místo abych zastavil a vyjel to dopředu. Zrcátka zaskřípaly. Byl to zvláštní pocit, udělat něco špatnýho. Seru na to, abych tady hledal, čí je to auto. Nemám zapotřebí poslouchat ty kecy. Udělal jsem blbost, to vím. Nemusím si ale nechat nadávat. Stejně nemám prachy, abych to zacáloval.

Tak jsem rychle ujel. Fakt nenápadný. Stačí, aby to nějaká babka za záclonou viděla. No a co, kdyžtak budu dělat blbýho.

Zapnul jsem nahlas rádio. Dal jsem si tam zpátky to Cd Krylových písniček. Chtělo to nějakou změnu a ne furt jen elektronickou muziku. Na nějaký zrcátko jsem už nemyslel. Přišly mnohem horší myšlenky nebo možná spíš krásný vzpomínky. Byly až moc krásný a byly to jen matný střípky minulosti. Auto se pro mě v tomhle těžkým období stalo drogou. Ne, že bych dokázal zapomenout, když si sednu za volant, ale dávalo mi to strašnou sílu. Když jsem byl v autě, byl jsem všemocnej.

Rád bych ten svůj příběh povídal každýmu. Nejspíš je ale zajímavej jenom pro mě, tak ho radši udusím v sobě.

Seděl jsem na posedu u lesa. Auto zaparkovaný kousek dál. Vozil jsem s sebou sešit a tužku, protože mě v autě vždycky napadaly myšlenky přímo ve větách. Tak jsem tu teď psal a věřil, že snad budu moct žít ve svých vysněných příbězích. Psal jsem dlouho, netěšil jsem se na cestu zpátky. Tam doma mě to zabíjelo. Nemohl jsem jen tak sedět a nic nedělat. Ve škole to bylo lepší, i když...

Mít vlastní auto je super věc. Skoro všichni z naší třídy maj řidičák, ale skoro nikdo nemá svou káru. Připadal jsem si jako těžkej frajer.

Bylo to tak dáno. Všechno to, co se potom stalo. Osud nebo prokletí.

Bylo už docela pozdě a zítra další školní den, ale já nemohl domů. Kdybych se teď vrátil, tak by se nic nezměnilo. Nepotřeboval jsem čas, potřeboval jsem něco najít. Už jsem to měl v ruce, ale zase mi to vyklouzlo.

Kouknul jsem do peněženky, měl jsem tam tisícovku. Původně to bylo na učebnice do školy, ale co...No a ještě mám nějaký prachy na kartě. Pak mamce něco napíšu. Nepochopí to, ale aspoň nebude volat poldy nebo něco takovýho.

Natankoval jsem za 500 a ta oranžová bestie u tacháku konečně zhasla. Vyrazil jsem dál. V rychlosti je skrytý nebezpečí a v něm zase krása. Venku se zatím setmělo než jsem dojel do Litomyšle. Nevěděl jsem kam jít, tak jsem zapadnul do jednoho z barů na náměstí. Spíš to byla herna.

„A 18 ti bylo?“ přivítala mě servírka, ukazujíc na ceduli u dveří.

„Jo,“ podíval jsem se na ní. „Chcete vidět občanku?“

„Jasně, že chci.“

Vytáhnul jsem peněženku a hledal občanku. Cítil jsem pohledy cikánů, co seděli okolo.

„Dám si nějakou kolu nebo něco,“ řekl jsem servírce.

Ani necekla a zase odešla.

Koukal jsem na ty debily u automatů. Seděli tam, uhranutý blikajícíma displejema. Házeli do nich další a další peníze a jenom přiblble mačkali tlačítka.

Fhm, zakroutil jsem hlavou.

Na stole přistála kola, zahlídl jsem servírčiny pěkný prsa, ale než jsem se otočil už zase šla za bar. Pak si ke mně přisedl nějakej cikán. Vlastně byli tři, ale mluvil jen ten jeden. Byl to nějakej jejich kápo, pač byl vyžranej. Ne tlustej, spíš udělanej. Prostě první poznávací znamení frajera.

„Zdravím,“ řekl a naklonil se blíž ke mně. „Koukám, že automaty asi nehraješ.“

„To ne no.“

„Je to pro blbce,“ řekl nepříliš převedčivě. „Ale peníze se hoděj.“
“To jo.“

„Měl bych pro tebe dobrej kšeft.“

„Proč zrovna pro mě?“

„Tak jestli nechceš, tak já zas jdu.“

„Jakej?“
“Mám člověka tady na celní správě. Dneska zabavili náklad mobilů. Mohli by bejt hodně levně.“

„Co to je za mobily?“
“Ty nový ericsony s foťákem.“
“A za kolik.“

„Dej mi litr a přivezu ti je ukázat.“

„Nemám.“

„Tak kolik máš?“

„Pět set.“

„Hmm,“ zamračil se. „To bych ještě možná ukecal.“

„Ale proč bych ti měl věřit?“

„Jak řikám, jestli nemáš zájem, tak já jdu pryč. Můžeš jet s náma, je to kousek.“

Problesklo mi hlavou, že by mě ještě někde zbili a okradli. „Počkám tady,“ podal jsem mu pětistovku.

„Za 5 minut jsme zpátky.“

Odcházeli. Dveře se zavřeli. Kurva, dyť to jsou úplně cizý lidi. Vyběhl jsem za nimi. Už nasedali do auta.

„Hej!“ křikl jsem. Nikdo se neotočil. Odjížděli. Já měl auto, kousek dál. Běžel jsem k němu.

Jel jsem za nimi. Jenže, co pak? Zapnul jsem telefon. Baterie vybitá. Snad aspoň napíšu smsku Romanoj. „Chteji me okrast cikani...“ Baterka šlus. Cigoše jsem dojel hnedka. Blikal jsem na ně, ať zastavěj, ale srali na mě. Já jsem je těma dálkovejma ale asi taky sral, protože zastavili a vyskákali z auta.

„Vraťtě mi to pěťo!“ řekl jsem naštvnaě. „Jsem si to rozmyslel.“

„More,“ řekl mi ten krypl vyžranej. „Obchod je obchod. Nevěříš nám, že jsme cikáni nebo co.“

„Naval ty prachy zpátky a je to,“ otvíral jsem si hubu dál.

„A co uděláš, když ne, more?“

„Dostaneš do tlamy ty čuráku!“

Samozřejmě, že to bylo naopak a dostal jsem já. Ale měli se mnou slitování a do auta jsem pak odešel po svých. Zmrdi zasraný. Určitě jsou tady z Litomyšle. Ještě budou litovat.

Jeníkov byl kousek a já stejně neměl co dělat. Zaparkoval jsem na nějaký cestě na kraji vesnice a dál šel pěšky. Šel jsem přes pole. Rosa už spadla a tak jsem měl za chvíli mokrý kalhoty. Její dům, ale nebyl daleko. Ještě se svítilo. Kdo ví, co právě dělala. Šel jsem ještě blíž. Neměli plot, a tak jsem se krčil skoro pod oknem. Ani nevím, jestli to bylo okno jejího pokoje, ale civěl jsem na něj, dokud nezhaslo světlo a ještě chvíli potom.

Nějak se mi po tom všem už nechtělo nikam jezdit. Přespal jsem v autě. Nic moc, ráno jsem se probudil pěkně rozlámaný. Do školy jsem se ale stejně nechystal, takže to zase tolik nevadilo. Bylo brzo, a tak mě napadlo, že určitě za chvíli půjde na autobus. Z kopce tam bylo dobře vidět.

Čekal jsem. Autobus přijížděl, ale ona nikde. Asi dneska nejde do školy. To bych se za ní mohl stavit. To je asi blbej nápad, radši ne.

Pak nějaká bílá fabka jela nahoru. Ani nevím, jak mě napadlo, že jede k ní. Popošel jsem o pár kroků dál, abych viděl na její dům. Vyběhla ven, batoh hodila dozadu a nastoupila. Někdo jí vezl do školy, ale kdo?

Jen ať si jede kráva. Ať jí ten její borec třeba po cestě vohne. Nasednul jsem do auta a jel do krámu koupit si něco k žrádlu. Pak jsem se procházel po vesnici. Bylo mi to tak líto. Nesnáším lítost, protože v ní je ukrytá bezmoc.

Objel jsem naší školu. Pedál na podlaze a otáčky hodně vysoko. Rádio na plný pecky, když jsem stál na světelný před tím naším ústavem. Člověk občas nepřemýšlí.

Po chodníku si to štrádovala Kristýna. Krásná holka z paralelky. Supr kámoška, ale chodit bych s ní nechtěl. Pak že to je jenom o kráse. Sotva jsem stihl vystrčit ruku z okýnka, už na mě nějakej debil za mnou troubil. Nejspíš si mě ani nevšimla a než to parknu, tak bude pryč.

Jel jsem kolem zastávky a tam seděl Koudoš. Nikdo jinej od nás tam nebyl.

„Zdar Koudy,“ zastavil jsem před zastávkou.

„Nazdar,“ začal se smát.

„Jedeš dom?“

Pokýval hlavou.

„Tak naskoč, já tě hodim,“ pobídl jsem ho.

Jen zavřel dveře a už jsem to valil pryč.

„Kolik budeš chtít za benzín?“ zeptal se.

„Ty to máš gratis Koudy, protože seš fešnej kluk,“ mrknul jsem na něj.

„Tak to seš levnější než Nováková, tak chce dvacku.“
“Tak se jí asi nelíbíš,“ vyjasnil jsem mu to. „Ona jezdí autem?“

„Před chvílí jeli. Má bílou fabku.“

„S Luckou,“ dodal jsem.

„Hm.“

„No radši se Koudoš zapoutej,“ varoval jsem ho. “Dáme si závod. Chytnu je ještě ne?“

„Ty asi jo,“ smál se.

Pedál jsem měl pořád dole, ale musel jsem to zbržďovat v lese do zatáček. Myslel jsem, že to je marný, ale za lesem byla rovinka a na konci byly ony. Nekoukal jsem na tachák, ale soudě podle Koudyho reakcí jsem jel asi hodně rychle. Křičel, ať brzdím, že jsem blázen, atd. Na konci rovinky jsem je dojel a nalepil se za ně. Trochu rozumu mi sbylo a v zatáčce přes plnou jsem je nepředjížděl, ale držel jsem se těsně za nima. Hnedka jak bylo vidět, fiknul jsem je. Dělal jsem, že je nevidím a Koudoš ten si jich asi ani nevšiml. Dunící tranceovej breakdown tomu dodával atmosféru, bylo to jak v nějakým filmu.

Jel jsem pořád dost rychle, až do Jeníkova, kde Koudy vystoupil.

„To je dobrý, já do Litomyšle dojedu busem,“ řekl úplně vážně.

„Já už pojedu pomalu, fakt,“ uklidňoval jsem ho.

„Jó pomalu,“ usmál se křečovitě. „Ty to umíš?“

„Počkám tady na tebe.“

Zůstal jsem sedět v autě, i když jsem váhal jestli se nemám postavit k autu, a dělat, že je nevidím, až pojedou. Rádio furt na plný prdy. Chvíli trvalo, než jsem je v zrcátku uviděl. Jenže ony se nechystaly zastavit. Neměl jsem slov. Koukal jsem na ně, abych je aspoň pozdravil, ale ani se nekoukly. Do prdele, další můj skvělej plán nevyšel. Tak jsou asi divný. Každá jiná by přece zastavila, přinejmenším, aby mi sprostě vynadala. I to by bylo lepší než ta jejich lhostejnost.

Koudy se vrátil. Jel jsem pomalu, jak jsem mu slíbil. Jsem ani neměl chuť jet rychle, pač rychlá jízda je úplně k ničemu.

Po cestě jsem sebral železnou trubku, která se válela v jednom opuštěným baráku. Koudoš nechápal, na co to s sebou tahám. „Na jedny zmrdy,“ vysvětli jsem mu a on už se dál neptal. Přijeli jsme do Litomyšle a on běžel na hudebku. Hrál už několik let na klavír. Taky bych na něj rád uměl, je to strašně krásný. Někdy bych potřeboval třeba celou noc hrát a přenášet svou bolest do smutných melodií.

Já jsem zamířil na náměstí do toho baru, kde mě včera obrali. Byl jsem napruzenej, takže bych je tou trubkou rovnou seřezal. Stejně jsem ji ale musel nechat v autě, jinak by mě hnedka vyhodili. Přišel jsem tam a rozhlídl se. Bylo prázdno, jen jeden týpek hrál maty. Za pár minut přišla číšnice.

„Dobrej,“ pozdravil jsem a nic. „Neznáte ty romy, jak tu byli včera kolem desátý?“

„Né, to teda neznám,“ odpověděla arogantně. Byla sice pěkná, ale jinak kráva.

Seděl jsem tam u prázdnýho stolu. Čekal jsem, že ta píča za chvíli bude mít kecy, aspoň bych jí moh poslat do prdele.

Týpek se zvedl od automatů, vzal si svý pívo a šel směrem ke mně.

„Nazdar chlape,“ řekl a přisednul si. „Co ti chtěli včera ti cikáni?“

„Ale nic.“

„To já znám, chtěli půjčit, co? Před tím tady mrtě naházeli do matů.“

„Řikali, že maj telefony za pětikilo nebo co? No a pak mě okradli. Neznáš je?“

„Ty nebudou odsud,“ zakroutil hlavou týpek.

„Já řeknu bráchoj viď a on je najde, ale to budou zase kecy, jakej jsem debil, že dám cikánům pěťo.“

„To je jasný,“ zamračil se. „Ale možná bych věděl, jak to dostat zpátky a možná i něco víc.“

„To by bylo supr,“ dostal jsem naději.

„Peníze už asi moc nemáš, co?“

„No to ne.“

„A telefon nebo něco?“

„Telefon jo,“ vytáhl jsem ho z kapsy. „Ale je vybitej.“

„To nevadí. Ale je to docela blbý, co když ho budeš potřebovat.“

„Já to přežiju,“

Snažil se mi vysvětlit, jak to udělá, aby se mi vrátili ty prachy. Půjde za nějakym kámošem a ukáže mu ten mobil, že by byl k mání za dva litry. Týpek mu dá dvojku a on s ní odejde a telefon mu nedá.

Měl jsem námitku, že si to nemusí nechat líbit. Prej je ještě hubenější než já. Docela urážka. No a Jarda se taky umí docela prát.

Pak mi dal na sebe číslo a odešel vydělávat. Řek, že bude do hodiny zpátky. Tak jsem tam seděl a koukal na tu hezkou servírku, jak by to chtělo jí tam někde vokůrovat. Ale asi jsem byl na ní moc mladej, pač si mě vůbec nevšímala, ačkoliv jsme tam byli sami.

Byla to krásná představa, ale nějakej chlápek přišel dovnitř a zkazil mi to. Koštálos od pohledu. Sice měl koženou bundu a černý brejle, ale stejně to byl trotl.

„Ahóój,“ řekl dlouze. „A pusinku nedostanu brouku?“ Možná tak do tlamy ty buzerante.

„No jasně, že jo ty můj miláčku,“ odpověděla mu ta servírka a nahnula se přes bar. Pak se začali cucat. No fuj. Nechápu, jak taková pěkná holka může chodit s takovým joudou. No ale patří jí to krávě nafoukaný.

Seděl jsem tam ještě dlouho, pač můj kámoš se někde zapomněl. Sledoval jsem ty trosky, jak házej svojí vejplatu do mlsný tlamy jednoho z těch automatů. Měl jsem sice na Jardu číslo, ale chyběl mi telefon. Dlouho jsem to odkládal, ale pak jsem vyrazil k telefonní budce.

„No zdar,“ začal jsem. „Kde vězíš.“

„Nějak se to protáhlo, ale pude to.“

„Jenže já musim jet.“

„Tak to je v prdeli,“ konstatoval. „Tak ještě chvíli počkej.“

„Ty vole, ale jestli mě i ty podrazíš.“

„Tak jsme přece kámoši ne.“

„No jo, ale...“ nebyl jsem si jím jistej.

„Neboj,“ uklidňoval mě. „Hele a nebudeš tady zejtra?“

„Stavit se můžu.“

„Tak, že já bych to s nim zatim ukecal a zejtra třeba kolem desátý bych ti přines ty prachy a telefon.“

„Já nevim. Jestli mě okradeš!“

„To klapne, buď v klidu.“

Věřil jsem mu, co mi taky zbývalo. Druhej den jsem tam ráno čekal, ale zdálo se, že Jarda zase nepřijde. Pak se konečně ukázal.

„Super,“ usmíval se. „Sežral to.“

„Máš prachy?“ zeptal jsem se hned.

„Ještě ne, ale odpoledne za ním jdu,“ nepřestával se usmívat.

„Ty vole,“ vzdychl jsem.

„Neboj, ty prachy dostaneš a možná i něco navíc.“

„To doufám.“

„Hele a nemoh bys mě půjčit dvě kila prosim. Potřebuju na pracák.“

Jsem vytáh dvě stovky a dal mu je.

„Neboj, vrátím ti to odpoledne. Tak ve dvě jo?“

„Hm.“ Bože já jsem byl ale kokot, že jsem mu nacpal další prachy.

Odpoledne se už neukázal. Tak jsem mu zase volal. Poprvé to nevzal. Podruhý už konečně jo.

„Čus,“ pozdravil hnedka.

„No, kde....“

„Hele nemůžu mluvit. Jsem na dvoře na bengárně a kouřim. Ten buzerant to na mě napráskal, ale neboj ty z toho mít průser nebudeš.“

„A co.....“

„Musim končit.....“

V prdeli to bylo. Byl jsem bez peněz i bez mobilu. Jel jsem do Mejta za bráchou. Potřeboval jsem si půjčit z bazaru nějakej telefon, aby mi moh Jarda zavolat, až ho pustěj. Jenže průser taky byl, že ten telefon, co jsem půjčil Jardoj, tak ten mi brácha dal minulej tejden.

Roman tam nebyl, ale Romča se zamozřejmě hned ptala, jak jsem s nim spokojenej. Romča nebyla hloupá, a tak mi moje lži nevěřila. Musel jsem s pravdou ven. Prej to musim hnedka říct Romanoj.

„Dej mi ještě čas, on mi ho vrátí i s těma prachama,“ žadonil jsem. Bráchoj se mi to fakt říkat nechtělo, dokázal jsem si představit ty reakce.

Dala mi čas do večera. Jenže byl tu druhej problém. Mamka samozřejmě řekla Romče, že jsem utekl z domu. Bylo těžký jí vysvětlit, že teď nemůžu domů.

Psal jsem Jardoj, ale ten prej pořád zůstával na policajtárně.

„Ten ti to nevrátí,“ říkala mi furt Romana. „Musíš to Romčoj říct Tome.“

Tak jsem teda šel s pravdou ven. Přišla přesně taková reakce, jak jsem si představoval.

„Ty seš kokot. Ty vole, jak můžeš dát cigošům pětikilo a nějakýmu buzerantoj mobil,“ mluvil sklamaně. „Kdybys to radši řek mě, tak bysme ty cigoše třeba našli.“

„Jenže já se bál, abych nebyl za debila. Tak jsem si radši chtěl pomoct sám.“

„Tak seš kokot ještě větší,“ kroutil nade mnou hlavou. „Ty vole brácho, jak mu můžeš dát telefon.“

„Tak to je kámoš,“ snažil jsem se hájit. „Mám na něj i číslo.“

„To ti je stejně k hovnu. Si ho změní, nebuď blbej.“

Nenamítal jsem nic. Brácha odešel. Čekal jsem teda, že mi nějak pomůže, ale co se dá dělat.

Pak si mě zavolal k sobě do pracovny.

„Přišel jsem na to,“ řekl. „Já mu zavolám, že bych pro něj měl nějakou práci. Řeknu mu, že mám číslo od tebe. Pak za ním pojedu.“

Tak mu teda napsal. Odpověděl mu, že je na policajtárně. Tak aspoň v tomhle mi snad nekecal. Večer bráchoj napsal, že ho konečně pustili. Mě ale vůbec nic nenapsal buzerant jeden.

„Tak jedem,“ řekl brácha. „Chceš u toho bejt?“

„Asi jo.“

„Tak se schováš vzadu. Tě něčim zaházim, abys nebyl vidět.“

Čekal na nás před svým barákem. Bez váhání naskočil do auta. Srdce mi bušilo, zdálo se mi, že strašně nahlas dýchám.

„Hele, já jsem s tvym bráchou domluvenej, že mu ty prachy přinesu. Jsem byl na bengárně a před chvílí mě pustili,“ spustil hned.

„Brácha řikal, že seš v pohodě,“ začal Roman. „On ještě neni vybytej, tak si na něm nějaký zmrdi cigoši vydělaj pět stovek.“

„Já jsem taky řikal,“ přitakal týpek. „Zmrdi, že oberou takovýho mlaďase. Jsem mu chtěl pomoct.“

Poslouchal jsem pozorně a Jarda neřek ani jednu nepravdu. Možná byl jenom hodně vychcanej a řikal všechno přesně tak, jako před tím mě. Jenže vycházelo mu to a já si mu zase začínal věřit. Přemýšlel jsem nad tím...

„Tak skoč pro ten bráchuv telefon, já pro něj zatím zjedu,“ ukončil rozhovor Roman.

„Cože, a kde je?“ divil se kámoš.

„Čeká na námku s nějakejma kikinama.“

Konečně jsem vystrčil hlavu z hromady oblečení. Chvíli jsem nabíral dech. Pod koženou bundou vzduchu přece jenom moc není.

„Mluvil jenom pravdu,“ řekl jsem.

„Jo, ale je to nějakej zmrd. Na tej bengárně byl, pač to je práskač. Práská na kluky, co kradou naftu.“

„Akorát mě je divný, že mě ani nenapsal, když ho pustili.“

„Sral by na tebe,“ řekl Roman. „Viděl, že seš blbej, když dáš prachy cigošům, tak tě taky chtěl posekat.“

„Nějak mi ho je najednou líto,“ couval jsem z připravované akce.

„Jak chceš.“

„Ne, posekal by mě. Je to zmrd,“ přesvědčoval jsem sám sebe.

Tak jsme jeli zase k němu. Už čekal venku. Otevřel dveře u spolujedce a hned podával Ronymu můj telefon. Jak se naklonil dovnitř, všimnul si mě.

„Čau,“ řekl mi.

Jenom jsem se na něj podíval, nedokázal jsem mu odpovědět. Přemýšlel jsem, jestli ta naše pomsta bude správná.

Vycítil nebezpečí a chystal se vycouvat, ale Roman ho chytil za bundu a vtáhnul do auta. Prudce jsme vyrazili pryč.

„Dyť já bych mu to fakt dal,“ dušoval se týpek. „Fakt Tome, ráno bych ti zavolal a domluvili bysme se,“ otočil se na mě dozadu.

„Si mu sliboval ještě nějaký kačky ne?“ připomněl mu brácha.

„Ty mu taky dám,“ začal tahat peněženku.

„Na to ser,“ zakroutil hlavou Roman.

Týpek natáhl ke mně dozadu ruku s dvouma litrama. Spadli někam na zem. Nejsem žádnej prašivej pes.

„To brácha je hroznej psychouš,“ hustil Rony atmosféru. „On moc žere ty Japonce. Yakůza a tak. Já mu řikal, že hlavní je dostat prachy zpátky. Ale on, že prej jde o čest a takový ty kecy.“

„Do píče, já jsem neudělal nic špatnýho, dyť na tom brácha ještě vydělá,“ začínal nervóznět.

Nevim, co ještě kecal. Přestal jsem ho vnímat. Připravoval jsem se na to, jak mu dám do držky. Nebylo by lehčí si vzít peníze a nechat ho jít. Asi jo, ale nebylo by to správné a u bráchy bych byl za slabocha.

Sjeli jsme ze silnice na polní cestu a pomalu se blížili k opuštěnému břehu rybníka. Jeho hladina se leskla ve svitu měsíce a táhla se až za lesy. Týpek si už musel myslet, že má odpískáno. Fakt to vypadalo, že ho pro pár korun zastřelim nebo co.

„Tak si to brácha vyřiď,“ řekl Roman, když jsme zastavili a podával mi bouchačku.

„To je dobrý, já si s nim trochu pohraju,“ řekl jsem a vystoupil z auta.

Podíval jsem se na hladinu. Jenom vítr šuměl a nikde ani živáčka.

Otevřely se dveře a Jarda vylítl z auta. Zůstal na čtyřech, ani se nesnažil vstát. Snad si myslel, že se nad ním slituju. Nakopnul jsem ho do žeber. Svalil se na auto a zasténal.

„Si řikal, že ten týpek je hubenej jak já a ty, že se umíš prát,“ stál jsem nad ním. „Tak se ukaž.“

Nechal jsem ho vstát. První ránu jsem mu nějak nevykryl. Byla slabá, ale zaskočila mě. Utíkal mi. Dohnal jsem ho na hrázi. Vrazil jsem mu pěstí do týla. Otočil se a chtěl mi to vrátit. Uhnul jsem se a kopnul ho zase do žeber. Spadnul dolu na břeh.

Nechystal jsem se ho už dál mlátit. Roman vystoupil z auta a přišel za mnou. Tohle totiž nebylo všechno. Svlíkli jsme ho a všechny věci krom peněženky mu sebrali. Roman mu při tom taky vlepil jednu facku a můj kámoš se pak už nezkoušel ani bránit.

Pak jsme nasedli do auta a jeli pryč.

„Tady,“ podal jsem Romanoj tisícovku. „Ať z toho taky něco máš.“

„To je dobrý brácho,“ řekl. „Já rád mlátim takovýhle hajzly. Aspoň budeš mít zase na benzín a můžeš koupit Lucce kytku.“

„Tak dík. Ale s tou kytkou nevim.“

„To na holky zabírá,“ řekl přesvědčivě. Holt má léta zkušeností.

Spal jsem u nich. Romča něco zamumlala, když jsem si v ložnici bral deku a polštář. Roztáhl jsem si gauč a zachumlal se do peřiny. Byl jsem utahanej, tak jsem spal hnedka.

„Zejtra ráno jedu do Litomky,“ zastavil se u mě v obýváků cestou z koupelny Roman. „Tak se zeptáme v tý herně na ty cikány.“

„Hm, tak jo.“

„Jo a brácha?“ zastavil se ve dveřích do ložnice.

„Co?“

„Nemysli na ní furt.“

„Já na ní nemyslim.“ Jen jsem to dořekl a už to nebyla tak docela pravda.

Přišli jsme do herny. Byla tam zase ta samá servírka. Zvedla oči, a když letmým pohledem zahlídla bráchu, nahodila úsměv.

Koukal jsem po matech a brácha šel za ní k baru. Hrál jenom jeden chlápek. Asi mu to nešlo, tak naštvaně vstal, jako by chtěl odejít. Pak se podíval kolem a sednul si k jinýmu automatu a zase tam nastrkal keš. Pak mačkal. Docela nuda.

Vrátil jsem ze k baru. Nevypadalo to, že číšnice ty cikány nezná, jak mi říkala. Smála se na Romana a říkala mu všechno, co věděla.

„Oni totiž okradli bráchu,“ vypravoval jí brácha. „On poprvé vyjel a hnedka nalítne takovym zmrdum.“

„Hmmm,“ kývala chápavě hlavou. „Já jsem si ho všimla, že tady tak seděl sám.“ A žes mi pak, řekla to co bráchoj, ty krávo, viď.

„Jsem ho ani nestih proškolit,“ hypnotizoval jí Roman očima. „Brácha tak jedem, tady slečna toho jednoho asi zná.“

„Tak to je supr!“ zaradoval jsem se na oko.

„Tak děkujem za pomoc,“ loučil se Rony.

„Není zač,“ šťulila se ta husa. „Já vám, kdyžtak dám číslo, když by třeba přišli sem.

Šel jsem ven. Fakt jsem neměl náladu na tohle koukat. Brácha tam ještě chvíli zůstal a dal jí svoje číslo.

„Ta by hnedka šla a vykouřila,“ smál se, když vycházel ven.

„Hm. Hlavně, že mě řikala, že je nezná,“ zakroutil jsem hlavou.

„Se asi bála,“ zamyslel se brácha.

Sedli jsme do auta. „Zavolám Lamerdoj, ten toho buzeranta bude znát,“ popadnul telefon.

„Hele tak jedem na Sedlíšťku, Lamerda tam bude čekat, že prej bydlí někde tam ten cigoš.“

Lamerda už na sídlišti čekal. Roman si s nim nejdřív šel pokecat do auta. Pak se vrátil, a že prej musim jít s nima, jestli ho poznám.

Vlezli jsme do paneláku a zabouchali na dveře. Nic. Tak jsme zabušili znova. „More. Jaký má prosimtě Rabiňák auto...opla bílýho jo...dík. Čus,“ zavola Lamerda nějakýmu známýmu. Pak se šel kouknout  z okna, ale žádnej opel tam nebyl. „Není doma,“ konstatoval Lamerda.

Roman s nim zase něco domlouval, ale tentokrát ve svým autě, takže já jsem čekal venku. Tak jsem se tak procházel sídlištěm a koho to nevidím, Janu Novákovou. To je ta kámoška, jak s ní Lucina jezdí autem. Vyvalila oči, když si mě všimla. „Čau,“ usmál jsem se a zamával. Nejspíš by prošla dál, kdybych nevykročil směrem k ní.

„Čau. Co tady děláš?“ divila se.

„Ani se neptej,“ řekl jsem. „Okradli mě cikáni, tak je tady teďka s bráchou naháníme.“

„Ty jo, tak to je docela hustý.“

„Já už budu muset jít, tak se měj a zejtra možná ve škole,“ rozloučil jsem se a odcházel.

„Jaktože tam nechodíš?“

„Osobní problémy.“

„Aha,“ řekla, ale stejně to nepochopila. „Hele a to auto, to je tvoje?“ smála se.

„Je. Co?“

„Hustý.“

Chtěl jsem se jí zeptat, co Lucka. Co říká na auto ona, protože kvůli ní jsem ho vlastně celý dělal. Co si myslí o mě. Měl jsem spoustu otázek, ale nedokázal jsem položit ani jedinou. Prostě ňouma, joudis, koště, kretén,...

Když jsem se vrátil Lamerda už byl pryč. Nasednul jsem do auta.

„Budem si na ně muset počkat, hlavně nesměj zjistit, že po nich jdem,“ řekl mi brácha.

„Jenže, já nemám čas. Musím zítra do školy.“

„Já tady ale sám čekat nebudu, jsou to tvoje prachy. Mě je to jedno, že jo.“

„Rád bych si na ně počkal, ale musim,“ rozhodl jsem. „O víkednu přijedu, tak si tady na ně počkáme.“

„To nevim, jestli budu mít čas,“ brácha se naštval.

Já jsem mu na to už neměl sílu odpovídat. Když nejdu pár dnů do školy, tak to neznamená, že do ní zítra nemusím. Tenhle život by mě za chvíli stáhnul, bylo těžké odmítnout. Věděl jsem, že mě má brácha za debila.