A sůl do rány

              Obrazárna v bílém světle, zdi v ní a na nich obrazy ječící ze zdí a na Diváka. Obsahy obrazů? Jejich formy? Později. Dál se dívejme na Loutku. Je to prosté a čisté jako nově vybroušené zrcadlo: Loutka sedí na lavičce. Někde je tma, někde je zima, důležité však teď je, že tady, v místě křižování pavučin, kde sedí lavička a sedí Loutka, kde slunce září skrz štěrbiny, kde se tráva leskne stejně jako suché peří hledajících, nebo pokud se vám líbí víc, žebrajících holubů, kde voda tryská do výše a hledá si cestu k duze, je teplo a světlo. Ale jak víme, zdání klame. Vždyť vždy je pod povrchem něco, co může Hrdinu - Loutku překvapit. Nebojme se tedy toho, až pod světlem a teplem najdeme zimu a tmu. Buďme připraveni na ten zážitek a tehdy pozorujme, že my: synové a dcery matek otců hrud hlíny paprsků vidění náhodných shluků barev genů a přitom tak stejných barev, máme na vybranou…

              Konec, nebo Začátek. Vyberme si: ukažme si skrz sklo na jednu ze dvou vaniček zmrzliny…

              Začátek: Loutka začne těkat očima, mžitky se množí jak mouchy nad mrtvým tělem, vědomí křehké jak prstoklad pianisty, vevnitř, za sítnicí, za pavučinou, pod pavučinou, za sítnicí a za pavučinou, v souladu čar a jejich protínání, kdesi v záhybech a rodících se buňkách se zrodilo embryo: doteky vlivů snad nepřekročí hranici mezi příčetností a šílenstvím, nápad se zrodí, prapáteř vytvoří pramen potoku slz… (Jó, jasně, slovní onanie, vyumělkovaný plky, ale už se k tomu dostávám, jen vyčkejte… až... vyvrcholím... teď... ááááááách) Sledujme tedy, jak Loutka, artefakt a zároveň ekofakt, sedí sama do té chvíle, než přijde žena, je zdvořilá, přisedne si k Loutce, sedí vedle ní, po očku, koutkem, pozoruje, stačí k tomu, aby přehodila pravou nožku přes levou nožku, potom levou nožku přes pravou nožku, pak pravou nožku přes levou nožku, atakpodobně, až sebou Loutka trhne, vyhodí ruku do vzduchu, prozatím je jedno zdali pravou nebo levou, vystřelí ke svému zavazadlu, otevře kapsu zipem, a z páchnoucích vnitřností vytáhne bloček, jako iluzionista vykouzlí tužku, a s krutým úsměvem zapisuje… Levá stehenní kost přes pravou stehenní kost, pravá… Ráda emanuje rentgenovými paprsky ženám do těl.

            Kdokoliv je mužem smyslů: rád jí, spí, šoustá, pije, čichá, laská, líže, to všechno proto, že si uvědomuje tu tíhu života a jeho neodvratný konec, který číhá kdesi, kdekoliv, kdykoliv. Intenzivně cítí plynutí času, vždycky na to měl čuch, cítí to nejen při pohledu na déšť očí a tlející sklovinu, tekoucí sklivec, při čekání na zmáčknutí spouště fotografem někde na rohu ulice, kde stojí dobrovolní muzikanti a slepí žebráci bez paží, bez nohou, mají štěstí, že se jim do těl nevřítila sněť, při poslouchání kroků ve sněhu, protože v těch chvílích je čas tak křišťálově čistý, že to snad ani nemá cenu dál rozepisovat.

Ale víte vy co? Já vím, co mi teď chcete vyčíst: Nesnovám žádnou příběhovou linii. Dokonce si dovoluji ji překrývat jakýmisi statickými oblbováky.

Proto budu teď drzý a posunu děj (dá-li se to tak nazvat) někam dál. Neptejte se mě pořád na vzhled Kohokoliv. Musí vám stačit tohle: je mužského pohlaví. Zbytek si představte sami. Proč zrovna muž? Nebudu to zbytečně natahovat a řeknu toto: „Já ženám nerozumím a nemám odvahu je jakkoliv vykreslovat. Vypadalo by to tu komicky.“ Sedím teď venku na zahrádce před kavárnou a naproti mně je v podobné pozici - po pravdě v poněkud toporné - Kdokoliv. Má zmatek ve tváři a já se mu nedivím: Zjevil jsem se mu jako duch se skicářem. Před chvílí po mě chtěl abych načrtnul jednu dámu švitořící o stůl dál ale zbaběle jsem odvětil a teď jsme tady. V tomto bodě. V mrtvém bodě dodáte a já snad i pokynu číšníkovi. Kdokoliv si mezitím podepře hlavu rukama - na první pohled to vypadá jako by ji měl z olova. Vzhledem k tomu že olovo je jedovatý kov a tím pádem by měl už dávno být tuhý v kdejaké márnici tak na druhý pohled má hlavu ve svěráku svých rukou protože si neví rady s tím lejstrem. Dívá se pod stůl přímo na něj kolena u sebe na nich onen dokument. Pravda, asi se budete divit jak to všechno tak dobře vím objednávám tedy pivo ne vodu ne víno ne kafe ne čaj ano dva čaje ale ohnu se pod stůl a vidím to. Vítězoslavně se zvedám podepřu si hlavu pěstí jako kdyby byly těžké hlavy nakažlivé nasadím nevinný úsměv a nervózně bubnuji bříšky prstů druhé ruky o stůl. Jistě, moc daleko jsme se nedostali ale prožili jsme si krásně ohleduplné mlčení. Do toho všeho hučení letadla kdesi nad námi horečnaté pobíhání bílých košil a pořád dokola ty řeči. „Tak už si zajdi do tý lékárny jsem zvědavej co ti daj.“ Osvobozuje hlavu ze svěráku a já bych v tu chvíli přísahal že jsem uslyšel vrzání jako staré dubové dveře s rozvrzanými panty už se to nese povídá mám pocit že mou výzvu nezaslechl protože se nedívá na mě ale na dva blížící se šálky čaje které doutnají jako staré lokomotivy ale to je zase jenom žvást (nebo je libo pojem „zbytečná kudrlinka“?) jelikož není slyšet houkání a pískot to spíš o blok dál kde je taková drobná dopravní zácpa ale nepředbíhejme. Čaj. Co je větší hovadina: Pít horký čaj v parném létě nebo pít horký čaj v třeskuté zimě venku? „Ptám se: jaké je dnes počasí? Roční období. Tlaková výše. Nebo snad níže? Ano. Trochu si zvedneme tlak popíjením čaje. Ale znovu je tu ta otázka: je dnes pěkně? Průměrně? Nebo celkem zima?“ to už jsem ale středem pozornosti všech hostů - promluvil jsem moc nahlas. Dokonce jsem vzbudil zájem doteď apatického Kohokoliv. „To nic. Nenechte se rušit - to je jenom citace z jedné knihy.“ A v duchu se ptám: vyšla vůbec někdy někde? Z oblečení lidí soudím - a jenom z toho - že stromy nejdou vidět (že by je už všechny vykáceli?). Že je začátek podzimu. To jsem rád. Mnu si ruce: ano není až takové teplo. Jsme ve stínu. Choulím se a koutkem oka sleduji ostatní. Jejich šepot a oči říkají: jsem čerstvě propuštěný chovanec. Není to pravda. Ať si říkají co chtějí. Jsme tedy takové milé duo srkající čaj. Možná bychom prorazili v šoubyznysu: já a mé podivné věty a ani jedna čárka na papíře a Kdokoliv a jeho komická melancholie.

Zvedání ostří gilotiny

              Konec: nechme Loutku sedět na lavičce v parku, nechme ji s holuby, kteří se pasou na pohnojeném trávníku, kde se prodlužují a zahušťují stíny, vykašleme se na čtvrtou vrstvu psích exkrementů, ale nepodceňujme čtvrtý rozměr. Opusťme na chvíli park s fontánkou a s duhou a se strávenými namletými vnitřnostmi a s unuděnými důchodci umírajícími ve stínu dcer synů vnuků vnuček; a podívejme se lupou na bandu nahých lebek, které se už nemohou dočkat další války, které si vyhrávají svou vlastní, malou, soukromou válku, které v krvavém běsnění proměňují soukromou ve veřejnou, které se vrací z nedalekého klubu, kde se dosud diví polomrtvý personál, kde leží v šíři útržky životů: krev stéká po baru, po hlavách, po rtech, skrz zuby, barví dásně, jazyk, žaludek… pochod okovaných vysokých bot a houpající se baseballové pálky a železné kříže ze zapomenutých válek, to vše si zkracuje cestu městem přes večerní park. A co Loutka? Všimnou si jí za cvakání vojenských bot? Jistě, vůdce skupiny ukáže prstem a velí vyřvaným hlasem:

„Hele, Žid!“

              A už běží. Všichni čtyři vzývají mrtvé bohy (Válka, Hlad, Mor, Smrt připraveni na Valhalu), nadávky dopadají na hladinu vzduchu, kruhy, další a další kruhy se stejnými středy, se stejnými body začátku šíření vzruchů, se zvětšujícími se poloměry, průměry.

              Loutka jde ze svého místa, nejde, už běží, klopýtá, to vůdce skupinky ji vzal mezi lidi, Loutka nikdy nechodí mezi lidi, teď však není vděčná, teď musí trpět, musí snášet rány čtyř dřevěných rukou, ty ruce jsou prodloužené mozky ideologií, pod kůží a dřevem Loutky vznikají rozsáhlá podkožní a poddřevní jezera temné tekutiny, někde se dřevo roztříští: třísky a míza létají a stříká, mistr loutkář se opět směje, ten smích krmí tu zběsilost uvnitř lebek bez vlasů, ten smích přehlušuje poslední přání před popravou.

              Policejní zvuky způsobily útěk, způsobily sladký odpočinek těla u lavičky v parku, způsobily usazení kalu na dně nádoby domácího vína…

              To je nápad! exploduje ten s otevřeným blokem, ten naproti němu se zdá být vylekaný. Víno, pokračuje a bubnuje tužkou do stolu, dáme si víno. Druhý, takový nevýrazný, decentní, prostě… ano, přirozeně, samozřejmě, je to Kdokoliv, až je mi trapné zkoušet takové triky na vás, na pozorné čtenáře, na něho civí s otazníkem nad hlavou, jako z nějaké počítačové hry. Ta postava se mi pořád motá v hlavě, snad vím, co s ní, snad jí dám nějaký smysl, nějaký život. Ale: jde to vůbec? Je možné vdechnout postavám život? Mám dojem, že ten život musí být falešný. Vzešlý z jiné reality. A co vy? Taky hltáte plnými doušky realitu, jako teď Kdokoliv kořeněné víno? Už se stmívá. Z dálky, připomíná to zvuky z hranice mezi bděním a snem, se v táhlých sinusoidách valí zvuk houkaček.

             „A pak sem tam přišel a celý sem to zeblil, chachá!“ Víno bylo silné a bylo ho hodně. Smutek a rádoby sofistikované věty zmizely. Zůstal jen chechot a vlastně, zapomněl jsem se zmínit o tom, že se oba přesunuli dovnitř, to víte, potmě je zima. Jedním koncem nasávali atmosféru alkohol vzduch, druhým zas to všechno přeměněné v moč vylévali ven. Znáte tu chvíli, kdy lijete vodu do proděravělé lahve? Anebo procházka po zahradě s konví s motýly? Nebo sezení před monitorem a psaní do klávesnice?

               Stojím a na zeď proměněnou ve vertikální stůl kreslím uhlem:

               Ženy: všechny v šiku a s tituly kosmetických lejdýs za chůze listují v katalogu předepsaný krásy. Někdy se shluk těch ženskejch zastaví někde na přechodu a za nadávek řidičů ve vyleštěnejch a fakt drsně vylepšenejch autech si v záplavě sborovýho štěbetání pochvalujou ceny a vocasy všech svejch miláčků, zkušenosti a kvalitu a naprostou pohodu hmotychtivýho žití. Pak mávnou rukou jako na omluvu řidičům, usmějou se takovým tím způsobem, co občas, před jistejma konjugacema, způsobí odliv krve z mozku, a nechají přechod v zapomenutym betonu. Auta dál do rytmu tepu města křižujou přechody a na nich přejíždějí neopatrný nevidomý starý ženský s vytahanejma prsama a/nebo s vyžranýma rakovinou, vlasy jim línají: v průsvitnejch chomáčích dopadají na poplivanou zem a stávají se domovem novejch roztočů…

             A děti: roztoči v domečcích lidskejch vlasů, v těch školách uplynulejch generací. Vidíme ten cyklus dítěte, kerý postaví z písku hrad, a druhýho dítěte, kerý přijde na pískoviště a chodidly rozmetá pozůstatky psů a hornin, hradby i s cimbuřím, ochozem, věžemi, padacím mostem, tajnými chodbami. O kus dál se zakousnou zuby a sklapnou čelisti nejlepšího přítele do slabin lidskýho mláděte, psí moč mezi zrnky písku je mezitím pošlapávána za smíchu jinýho dítěte, lidská moč spolu s krví stříká z prokousnutýho břicha, pláč jinýho jinýho dítěte přivolává matku, která se stěží vytrhla z klubka kněžek krásy, rozzuřená běží a za cesty jí schnou dlouhý nehty, lakovaný vlasy vlajou v pohyblivym vzduchu…

                 Pláč a rozvohněnej křik a smrtelný chroptění a jiná matka šílející řevem, odstrkávající výtvor svejch a těch nejlepších možnejch genů od zkrvavený tlamy zvířete, který se vrátilo do dob před člověkem. Pláč jinýho dítěte + pláč jiný matky + hubování jiný jiný matky…

                 Je světlo a teplo.

Někde jinde a uvnitř je veselo. Snad až příliš, to musíš uznat, milej zlatej. Stáhl jsem zvuk na minimum a zaměřuji se na tebe. Brousím tvou podobu: mohl bys mít knír, ale nechceš ho nosit, oči, unavené, přesto tak lesklé, jedna, ale skoro nepostřehnutelná brada, holá, věta, která se ti line z úst, není slyšet, je jen vidět v pohybech rtů, v ohýbání nosu, někdy se zadrháváš, slovo usekneš v půli a tu půlku zdůrazňuješ dalšími echy, nebo rychle najdeš jiné, stejně vhodné slovo, přitom neuroticky škubeš pravým víčkem, nevíš, čím to je, možná výstup po větvích, útěk před někým, pak pták, úlek, pád, vyražený dech, vyhřezlá ploténka, dopadení, možná právě od té doby pohrdáš ptáky, nevzpomínáš, místo vzpomínek máš tik ve tváři, tik v projevech, pohráváš si se sklenicí, až ji převrhneš, utvrzený v tom, že jsi největší smolař na zemi, kyselá nebo zásaditá po celé šíři stolu, mávnutí rukou, další sklenice, víno, nebo už pivo, (otáčím knoflíkem z nuly na osmičku) dáme si kořalu, tu vypiju rychle, otáčíš se, hle, ta ta támhle sedí nějaká krasavice, sem smí i psy?, ona ho drží na vodítku, jaký štěstí, mám hrůzu ze psů, tenhle je navíc takovej svalnatej, zdá se mi to nebo ten čokl vrčí a má tlamu umolousanou něčím tmavě červeným?

Pád oceli

            Lidstvo rakovina tohoto světa rádo ráda se schovává za mastnotou stránky knihy humanismu je odříznuto odříznutá od Pravdy pravda bolí metastázy kořeny v půdě matky Země toho barevného světa světla světa pod dohledem hasnoucí hvězdy vystřikují pestré tóny anivakuumnemášancijeumlčet do zbytku Vesmíru bezbarvá tonoucí hloubka se vysmívá hlučnému kompostu Modré planety rotující v chumlu galaxií ten kdosi ten signál napříč pouští Vesmíru protíná prach prstence chladnou vražednost komet duše mrtvých hvězd nepojmenovaná stigmata na čáře života ruky Vesmíru ten kdosi to cosi si našlo našel souřadnice Země v absolutním hrotu času vtělíme se vtělujeme se do těla signálu už jsme už jsme byli na okraji tření ostří signál do všech zlomků barev to cosi ten kdosi dopadá na povrch na shluky bláznivých buněk a na všechny odpadky, bábovičky, výkaly, hrady, hrudky, signál se rozprostřel po celém zmnoženém hřbetu pískoviště, kde se střídají v pravidelných intervalech děti s lopatičkami, kyblíčky, úsměvy, slzami; nohami, chodidly, temným smíchem, s klacky, s žezly…

            Bylo to jako ve filmu – bezdomovec stál a políbil konec hrdla lahve a naklonil se s ní, s propletením milenců, s popletením smyslů.

            Líbá.

Konec.

Jako milovník análního sexu.

Ale to není konec, to je teprve začátek…

Tekutý poklad jezdí jednosměrně hltanem, ano, on nepije, on hltá. Líh mu vypaluje trubice, aby se později z jeskyně prokopal až do síně mozku. Tak to bylo a já v té chvíli ležím na okraji civilizace: „Připadám si jako dlouhej kus asfaltu. Auta jezdí po mně a já se postupně vzdaluju.“ Vzdaluji se a dívám se na bezdomovce: „Co udělá, až se rozhoří táborák války a za přihazování polínek se promění ve vatru s takovým dosahem žáru, že nedaleký les lehne kostmi a popelem? Koupí, ukradne, vyrobí novou flašku ohnivý vody…“

            Teď ale čučím na dvojici chlápků, jak se potácí ze dveří, jaký je ten nápis na skle? Radost? Křižovatka? Srdcová sedma? Může to být téměř cokoliv. Není lehké rozpoznat písmena. Možná se teď ještě nikdo nemotá z hospody, možná dvě tváře přitisknuté na sklo dveří, protože bylo po zavírací době a zamkli je oba uvnitř, jen ať si počkají na další den, nevychází tedy teď, ale až za en hodin, poté co hostinský nebo hostinská otáčí klíčem.

            Teď mě napadá: co takhle být neslušným? Já jsem si nikdy deník nepsal, vždy mi to přišlo jako ztráta času, ale jakési voyerské střevo (taky cítíte, jak se vám kroutí pod kůží, v pářících se tělech hadů?) mi napovídá: vloupej se do bytu Kohokoliv a podívej se mu do deníku. Není to špatný nápad. Vlezu tedy v noci, kdy je  pryč nebo tvrdě spí nebo spí přerušovaně, ale ve tmě nevidí návštěvníka, který sedí na rohu manželské postele a čeká na příležitost, nebo leží pod postelí a svítí si tam do stránek, mezitím nad ním vržou péra a ozývá se tlumený sten čtyř úst, nebo přitisknutý ke stropu prošátrává vše pod ním, nebo schovaný do skříně odpočítává ovečky, oknem do pokoje, slyším jejich bečení, slyším a vidím jejich sny, jejich konce, všech sto jedna místností, kterými musí za zavřenými víčky projít každou noc, každé usnutí při čekání na vlak. Co jsou útržky vět ve výseku světla?

            Pátý den: pátek několikátého takového, když ležím, necítím chodidla, jako vždy poté, co jsem v tureckém sedu s nepřátelsky zkříženýma nohama, když ráno vstanu, rukama si ohmatávám kotníky a nárty, nic, mám pocit, že lék nezabírá, musím věřit, musím věřit…

            Pátý den? Od kdy? Od čeho? Snažil jsem se listovat dozadu a najít nějakou indicii. Nic moc. Podle všeho počítá dny od nějaké události, jako kdyby se bál o svůj život, nebo to je jak ve filmu, aby se divák cítil, řekněme, stále napjatější, udržovaný ve stálé nesnesitelnějším očekávání něčeho zlomového. Snad se chce autor bavit, až si to bude o mnoho let později číst. Nebo chce bavit toho drzého šplhače po okapech, co se dívá na oční bulvy vlnící  se pod víčky.

            Šestý den. Tohle je příliš dlouhé – přeskočím to.

            Sedmý den: (Písmo je zde roztřesenější než na předchozích stránkách. Hodně škrtanců. Nejspíš neurotik.) 

Dalších několik stránek je nezřetelných, souvislý text, žádné členění do odstavců, písmena se skoro nedají přečíst, žádná datace, vypadá to jako trénink psaní dětí v první třídě, nechápu to, přes celou řádku jen jedno slovo, někdy povedené, ale vždy s jakousi křečí, s ostrými hranami písma, potom konečně text, popisující jakousi noční událost.