|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Po divokém řevu dobíjeného tygra nastala chvilka ticha narušeného jen princovým těžkým oddychováním. K místu odvážného boje se postupně sjížděli princovi lovečtí společníci. Jako první promluvil jeho nejbližší přítel.
„Princi, tohle nebylo hodné Tvé moudrosti. Měl jsi zůstat na slonovi a bojovat jen lukem a šípy. Pamatuj, že jsi jediným-“
„-jediným nástupcem krále. Kolikrát to ještě uslyším? Bojím se, že to budu slýchat stále častěji, dokud otec nezemře. A až zemře, budu králem, který nebude smět vystrčit nos z paláce, protože je jediným králem celé Árjavarty,o něhož se bojí všechen jeho lid.“ doplnil akademicky princ. Ale pak se jeho výraz ve tváři změnil v blažený úsměv, princ zaklonil hlavu a tišším a o to závažnějším hlasem odtušil:
„Ale já jsem král. Král lovu.“
Poodstoupil od velkého tygra, kolem něhož se zatím stačila vytvořit kaluž světlé krve, pomalu se vpíjející do nízkého porostu. Princ se za obdivných vzdechů doprovodného oddílu střetl s pohledem svého přítele. Znali se dlouho, a právě proto se mladý šlechtic otřásl z pocitu, který doprovázel princův pohled. Byl skelný jako v opilosti, ale chyběla v něm ta opilecká nevinnost. Nebyl dokonce ani útočný, jenom hrozně, hrozně zlý.
„Myslím, že dnes už bylo lovu dost. Spěchejme domů, ať se můžu potěšit otcovou chválou a pečeným masíčkem.“
Oddíl se seskupil, nechal předjet prince a do pohybu se dávaly už i zadní řady, avšak princův přítel dále seděl na svém slonu a se skloněnou hlavou se vyrovnával se ztrátou.
Večerní hostina se zvrhla v nejhorší pitku v historii princových oslav. Na své si přišla polovina králova harému, který měl princ za odměnu k dispozici. Účastníky oslavy šokovala princova vytrvalost, se kterou se oddával všem neřestem, které palác nabízel. Byl k nezastavení.
Brzy ráno si dal zavolat svého přítele. Ten se dostavil téměř ihned. Za detailně vyřezávané ebenové dveře ho vpustila dvojice stráží. V místnosti panovalo neočekávané přítmí. Princ seděl na hedvábné podušce a po obou stranách stály a pracovaly sličné ovívačky. Když příchozí pohlédl princovi do tváře, nespatřil tolik očekávanou únavu, nýbrž množství energie.
„Nebyls na oslavě.“
„Omlouvám se, nebylo mi dobře. Přesto ses ale bavil dobře, jak jsem slyšel.“
„Ano, na všechno tě nepotřebuji,“ odpověděl se skrytým smyslem princ. Jeho přítel druhý smysl vypátral, zaslechl totiž stížnosti dívek z harému, „krom toho, připrav se na lov, vyjíždíme ihned.“
„Ale…nestihneme…“
„…KDO ŘÍKÁ, že pojede oddíl?!“
Znovu ten pocit. Princův přítel na svého pána hleděl nechápavě a doufal, že jen on sám cítí, jak se mu do očí derou slzy. Tentokrát byla princova agrese tak silná, až se jeho příteli málem podlomila kolena. Beze slova, snad aby nebylo slyšet jeho chvějící se hlas, opustil z místnost a šel se připravit na lov.
Když opustili městskou bránu a ubírali se po cestě k nízkému pahorku, princova společníka najednou přepadl už tolikrát zažitý a přece tak jedinečný pocit opakování se. V mysli se mu vynořil sen, který se mu zdál v noci. Odehrával se přesně na tomto místě, jeli jeden vedle druhého stejně jako teď a na princově straně cesty něco zašustilo. Závan zvířecího pachu, zvuk princova těla dopadnuvšího na tvrdou cestu a gejzír krve.
„Nějak jsi zbledl,“ lhostejně prohodil princ. Společník na něj rychle pohlédl a spatřil nadnesený výraz ve tváři.
„no, jsem vpořádku, jenom bych si rád vyměnil strany, dnes mám zalehlé levé ucho a moc dobře Tě neslyším.“
„Sice jsem nic neříkal, ale ať je po tvém.“
Lovci navedli své slony a princ teď jel vpravo. Když se ohlédl na svého přítele, s překvapením zjistil, že je se šípem v tětivě připravený střílet. S úsměvem vyrovnanosti řekl:
„Tady si moc nezastřílíš, jsme ještě blízko města, nikdo tu ještě tygra neviděl. A ptáky nelovíme, viď?“
Vtom se ve stínu stromů zaleskl pár očí. Mozek za nimi vydal jasný příkaz pružnému tělu kočkovité šelmy. Dlouhý skok byl však mírně zbržděn rychlostí šípu a dráha letu se úplně rozpadla, když tygrovy packy instinktivně chňaply po šípu trčícího z velkého oka. Ještě chvilku se tělo zmítalo v posmrtných křečích a vysunuté drápy rvaly hojnou vegetaci.
„Pěkná trefa,“ princ seskočil a šípu trčícího z tygří lebky vyměnil opeření. Za své. „taková se mi už dlouho nepovedla.“
Princův přítel byl šokován. Něco mu však napovědělo, že by nebylo vhodné klást odpor.
„Gratuluji, …princi.“ Rozhněvanost se snažil skrýt co nejlépe.
„Děkuji, určitě se ti taková také jednou podaří…Pojď, naložíme ho, a támhle na tom vrcholku si chvilku odpočineme.“
Jakmile naložili těžké tygří tělo na princova slona, vyjeli na nízký pahorek, kde slezli ze slonů a sedli si do vysoké trávy. V tuto chvíli se princův společník rozpomněl na další sen, jenž se mu v noci zdál. Princ ho v něm poslal k nedalekému potůčku pro vodu. Když se vrátil, princ ležel nehnutě v trávě s dvěma dírkami od hadích zubů na zápěstí.
„Dojdi pro vodu, mám žízeň.“
Princův přítel teď stál, díval se do země a bojoval sám se sebou. Netušil, co to prince posedlo, měl z něj strach jako nikdy předtím. V jeho pohledu teď nebyla známka lidskosti. Nemohl však zradit svého přítele, budoucího krále! Nemohl se rozhodnout, nemohl.
„Tak BUDE TO?! Na co ještě čekáš??“
Společník ještě pohlédl princi do očí, ačkoliv věděl, že už je rozhodnutý. Chtěl v princově pohledu najít alespoň zrnko slitování, viděl však jen to opilecky nekontrolované zlo. Vzal měch a klidně odešel.
Když se vrátil s měchem plným vody, princovo bezvládné tělo ho ani nepřekvapilo. Přesto to byl nehezký pohled. S jakousi smířeností položil měch na princův hrudník a odešel směrem od města.
Šel vyrovnaným krokem s vyrovnanou myslí, vyrovnanou s bůhvíčíms a když pocítil, že je nutné zastavit se, zpomalil a zastavil. Pak se otočil a proti němu ladným krokem přicházel tygr, jehož srst v zapadajícím slunci zlatě zářila. Jakmile přišel na krok k pocestnému, prohlédl si ho hlubokými zorničkami a hladově zařval. Když viděl, že pocestný dál smířeně hledí vpřed, pokýval velkou důstojnou hlavou, otočil se a odešel.
|
|
|
