|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Musím Vás upozornit, že toto není pro slabé nátury, ač nepoužívám sprosté výrazy,
tyto dvě stránky mnohým vyrazily dech. Doufám, že jej nevyrazím i Vám, i když vlastně právě v to doufám. Předem se omlouvám, pokud jsem ve Vás vyvolala pohoršení, ale i to bylo mým úmyslem.
Snažila jsem se co nejvíce zachytit osobnost jistého člověka, na kterém v jisté době závisel celý svět. Ač je to kruté a děsivé, vše se vskutku stalo, veškeré mučírenské praktiky skutečně existovaly a ani řádka není pouhou fabulací.
Děkuji Vám za pochopení a snad to ve zdraví přežijete.
Psal se rok 1610, světem otřásaly války, morové rány, hladomory….
Celá Evropa byla jednou velkou hranicí. Vatikán trpěl pod nátlakem schizmatu,
kterého se snažil zbavit pomocí honu na čarodějnice.
Kolik nevinných žen ukončilo v plamenech svůj život, se nedozvíte ani z encyklopedií,
natož ode mne - ubohého pisatele.
Pokusím se však popsat životní příběh jednoho inkvizitora, známého právníka (jenž nikdy právnickou školu nedokončil, přesto právní činnost vykonával - a jakou), který neovládal
své zvrhlé choutky v týrání krásných ženských těl.
Tento úctyhodný pán sídlil nedaleko, ve Velkých Losinách. Již jeho jméno - Boblig
drásá uši.
Byl tím nejznámějším a snad i největším zvrhlíkem na našem tehdy
rozsáhlém území.
Kde se vzal, tu se vzal na počátku sedmnáctého století a začal vykonávat svou nekalou úctyhodnou činnost. Své zaměstnání plnil na dvě stě procent. Likvidace žen jej naplňovala
uspokojením.
Tato doba podporovala psychopaty v rozvoji jejich zvrhlosti a Boblig byl psychopatem par excellence.
Svou moc využíval k zisku toho, co mu bylo příjemné. Násobil svůj majetek, likvidoval své
nepřátele, ale hlavně ukájel své choutky v mučírně.
Během několika let praxe vylepšil mučírenské praktiky natolik, že zdokonalit je více, bylo snad nemožné. Přežít jeho mučírnu bylo velkým zázrakem.
Mučení se aktivně účastnil. Díky nim poznal, co je vrcholné blaho.
Tento nenapravitelný uchyl, jehož chlípnost rostla den ode dne, minutu od minuty se mstil ženám za svou impotenci. Nikdy nepřestal doufat, že se jeho mužství jednou vzbudí ze spánku Růženek.
Miloval ženy umdlévající bolestí. Zbožňoval pomalou smrt před zraky milovaných…
Udivovalo jej, že jej vzrušují i ženy staré a ošklivé, hlavně když skučely a v slzách byly schopné splnit každé jeho nechutné přání.
Nezapomínal na ukojení své katovské hordy, ale jen on sám určoval mez jejich chlípnosti.
Polapenou ženu odvlekli do podzemí, do nějaké z mnoha kobek, kde ji svlékli
a pak pevně připoutali na pranýř, až jí kosti zapraštěly.
Bobligovi se líbila ženská ňadra a ohanbí, která se na pranýři tolik vyjímala.
Nastalo mučení.
Polévání pokožky horkým olejem, dostatečně horkým na to, aby mučená vřískala bolestí,
zároveň však dostatečně chladným, aby nepoškodil jemnou ženskou pokožku.
Šlehal bičem po tyčících se ňadrech a genitáliích a přestal, až z bradavek a ze stydkých pysků
vytryskla krev.
Rukojeť svého biče vrážel hluboko do nitra žen, až žena upadala do hlubokých mdlob.
Pokud se vzpouzela, hodil ji jako kost hladovým psům - své hordě napospas. Zpovzdálí vše bedlivě sledoval a slintal, nikdy se však nepřidal.
Málokterá vyvázla z rukou katových sluhů živá.
Řev, odpor, zvracení, kopání, praskání čerstvého masa, smrad z pálené kůže jej dostávalo do rouše.
Jeho nejoblíbenějšími praktikami bylo odštěpování prsních bradavek, ražení cejchu na genitálie (zbožňoval pach páleného masa a chlupů), vrážení rozžhavených kůlů
do ženského přirození, či přímo vlévání roztaveného olova.
Chrochtal blažeností, když v dlaních držel právě odříznuvší ňadro, z kterého stále kapala
krev.
Rád týral ženu před svým mužem i dětmi, rád role obracel a nechal ji se dívat, jak pomalu
a trpce umírají její nejbližší.
Nakonec však i on na svou zvrhlost doplatil.
Zamiloval se. Přes odmítnutí se ale nepřenesl.
Buď bude má nebo žádného jiného, rozhodl Boblig a uvrhl ji do chladného nitra svých mučíren.
Mučil ji víc než ostatní, bedlivě však dával pozor, aby její pleť - výzor zůstal bez poskvrnky,
bez jizev.
Byl si jist, že se mu nakonec podvolí, že se do něj zamiluje. Dívka neustoupila a nenáviděla jej ještě mocněji (vždyť, kdo by jej za to miloval). Ze zoufalství nechal před ní zmasakrovat jejího milého a tím si zhatil svou poslední šanci na úspěch. Dívka neměla už pro co žít, pro co bojovat, a tak se podvolila zlovůli tohoto zlosyna. Jen být jeho odmítla. A tak ji čekala hranice.
Na popraviště vkročila s hrdě vztyčenou hlavou. Pomalu vystupovala po hrubě opracovaných
schodech z klád. Na posledním schodě se zastavila a zakřičela do davu: "Bobligu, ty ubožáku,
vskutku jsi dosáhl, čehos chtěl?! Pamatuj, nikdy nezapomeneš na tento den! Tvé svědomí tě bude hryzat na každém kroku, neutečeš mu ani v tmavé noci, ani
za bílého dne. A věř, že jednou skončíš stejně potupně jako většina žen v tvé mučírně a ty budeš prosit, ať tě ďas konečně odnese do horoucích pekel!" pak již ze sebe nevydala ani hlásku..
Byla to první kletba, které se Boblig vyděsil. Poprvé se něčeho bál.
Došlo mu, co vlastně udělal.
Ještě ani nevychladl popel, když se z Losin do tmy vyřítil černý kočár.
Boblig se vytratil ze scény stejně rychle, jako na ni přišel.
Dlouhá léta se bezcílně toulal světem. Hledal klid a zapomnění, ale nikde jej nenašel.
Konečně poznal, co je to milovat, ale za jakou cenu?!
Po mnoha letech se nakonec vrátil do svého rodiště - Olomouce. Otevřel si v něm hospodu
s dosti krvavým názvem (pro něj dosti příhodným).
Nikdo v něm nehledal onu zrůdu z Losin. Vypadalo, že se mu přece jen podařilo na svou bídnou minulost zapomenout.
Až jednoho rána, kdy svou hospodu uklízel, jej navštívil jakýsi cizinec, a to bylo naposled, kdy jej viděli živého.
Nalezli jej za pár dnů bezvládně ležet v temné postranní uličce zohaveného k nepoznání,
- bez bradavek, vykastrován, místo varlat hrst kovových svorek, místo povadlého mužství se tyčil olověný odlitek.
Vrah nikdy nenalezen.
Kletba byla naplněna..
Nastal konec inkvizice v Čechách.
Takový je životopis jednoho slavného zlosyna
|
|
|
